10 tipů, jak rozhýbat celou rodinu

Rodič tedy nemusí být závodní plavec, maratonský běžec, ani dělat na povel stojky. Stačí přirozený pohyb: pěšky ze školy, o víkendu výšlap na kopec, sáňkovačka... Prostě pohyb jako přirozená součást života se pro děti stane vzorcem chování, která si přenesou do dospělosti.
„Vyrazte do parku a dejte si soutěže, které vás budou bavit: kdo do tří minut najde nejdelší větvičku, kdo nejrychleji doskáče k lavičce... a tak dál. Děti i vy se budete hýbat zcela spontánně. Stejně jako při procházce v nich vytvoříte pocit, že sport není nic nepřirozeného, k čemu je potřeba se nutit,“ vysvětluje Filip Raptopulos.
Strávíte společně čas a užijete si zábavu a radost, která je ideálním nástrojem k tomu, abyste si všichni k pohybu vytvářeli pozitivní vztah.


„Ke spontánnímu pohybu vedete děti i tím, že uděláte tak málo, jako že zajistíte bezpečnost a domluvíte pravidla, co dělat smějí a co ne. Jednou jim ukažte, jak lézt na prolézačky, a pak je nechte svobodně objevovat, případně se sem tam přidejte,“ říká trenér.
Hraní na dětském hřišti je totiž také spontánní, všestranný pohyb. A dětem u něj obvykle stačí, že je někde zpovzdálí sledujete a podpoříte, když je potřeba.
Dokud jsou děti opravdu malé, prostě si spolu v pohybu „zablbněte“. Zase se dostanete o kousek blíž tomu, že dítě bude pohyb vnímat jako zábavu a uvolnění. A vy taky.


„Do osmi let se vyhněte takzvané rané specializaci. Pokud ve vašem okolí není obecný sportovní kroužek, atletika nebo gymnastika jsou skvělé volby pro široký základ,“ doplňuje Filip Raptopulos.
A kolik že pohybu je pro dítě dostatečné množství? Světová zdravotnická organizace i trenér doporučují zhruba 4 hodiny denně. Z toho 2,5−3 hodiny by měl zabírat spontánní pohyb a zbytek času řízené aktivitě.
Rozmyslete si tedy, jestli má vaše dítě sklony spíš individuálním, nebo týmovým aktivitám, a jestli je mu bližší spíš mužská, nebo ženská energie.
„Důležité je, aby dítě bylo v kroužku šťastné a vytvořil se mu v souvislosti se sportem pozitivní vzorec: chci se hýbat, rád/a se hýbu, při sportu mám kolem sebe fajn lidi, baví mě to,“ říká Filip Raptopulos.
Sportovní kroužek děti učí i jiné pozitivní návyky: být samo, být zodpovědné například za to, že se převlékne a připraví. A samozřejmě se naučí bezpečně pohybovat pod dohledem odborníka.


„Nechte potomkovi svobodu v tom, že ho v kroužku nebudete neustále dozorovat z postranní čáry nebo lavičky,“ říká Filip Raptopulos a dodává: „Ukažte dítěti, nebo jeho sourozenci, že se k tréninku můžete zpovzdálí přidat. Je to další potvrzení, že sport je hodnota, kterou sdílí celá rodina.“
Raději se vyhněte školám, ve kterých tělocvik často nahrazují jiné předměty. „Když má dítě místo tělocviku matematiku, vlastně mu tím říkáme, že o pohyb tolik nejde, protože jsou důležitější věci. To mu s pozitivní motivací ke sportu moc nepomůže,“ říká trenér.


Také sportovní specializace by měly přijít teprve po všestranné přípravě. I u dětí pohybově nadaných. Pokud bude dítě v osmi letech pětkrát týdně plavat, ve třinácti, čtrnácti při první vhodné příležitosti od sportu uteče. Nechte proto své děti spolurozhodovat o tom, jak moc se budou sportu věnovat, a naslouchejte tomu, co vám říkají.
Běžte třeba fandit běžcům na závod ve vašem městě. Jděte na hokej, na fotbal, na dostihy... Pošlete potomka s kamarády na jejich turnaj v ping-pongu.
Dítě uvidí, že je víc možností a že sportovat se dá všelijak. Jako motivace mohou zafungovat i silné příběhy o sportovcích. Třeba i díky touze vyrovnat se svému vzoru se dítě pro sport nadchne a získá pro něj i vás.
