Dentální hygiena je hlavně prevence
Je zakladatelem a přednostou pražského Institutu klinické a estetické medicíny Asklepion. Prezidentem České stomatologické komory je od roku 2017; ve funkci pokračuje i v roce 2026. V rámci profesních organizací se podílí také na mezinárodní spolupráci české stomatologie.
Foto zdroj: Dental Tribune.com
Zubní kaz je jedna z nejrozšířenějších nemocí světa. Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že onemocnění dutiny ústní postihují téměř 3,7 miliardy lidí a neléčený kaz stálých zubů patří k vůbec nejčastějším zdravotním problémům.
Jinými slovy: nejde o drobnou kosmetiku pro puntičkáře s mezizubním kartáčkem v kapse. Jde o veřejné zdraví, bolest dětí, pracovní neschopnost dospělých a nakonec i o peníze zdravotního systému.
Prevence začíná u prvního zoubku
Kde se to láme?
Ne v padesáti. Ani ve třiceti. Často už u prvního zoubku.
Rodiče by měli dostat praktickou pomoc zhruba kolem šestého měsíce až prvního roku dítěte, když se objevují první zuby a koná se první návštěva u zubního lékaře. Tam se nemá strašit vrtačkou. Tam se má vysvětlit, jak čistit, čím čistit, co udělá noční sladké pití a proč je důležitější každodenní rutina než jednorázové hrdinství před kontrolou.
Dentální hygienistka je v tomto okamžiku skvělá trenérka rodičů. Ukáže, opraví, zopakuje, povzbudí. Zubní lékař ale musí určit riziko a plán.
Německo ukazuje, že prevence funguje
Podívejme se do Německa. Tam nevyhráli nad kazem tím, že by každému občanovi předepsali dvě návštěvy hygienistky ročně jako výměnu pneumatik. Německo vybudovalo skupinovou profylaxi v mateřských školách a školách. Každý rok se jí účastní zhruba 4,6 milionu dětí a mladistvých, před covidem dosahoval program v mateřských a základních školách téměř osmdesátiprocentního pokrytí. Děti se učí čistit, mluví se s nimi o výživě, fluoridaci a pravidelných kontrolách. A hlavně: dostanou se k tomu i děti, jejichž rodiče doma zuby neřeší, protože mají jiné starosti nebo jim to nikdo nevysvětlil.
Výsledek? U německých dvanáctiletých klesla kazivost stálých zubů velmi výrazně. Studie uvádějí pokles průměrného indexu DMFT z 2,44 v roce 1994 na 0,44 v roce 2016, tedy zhruba o 80 procent. Jiná německá data ukazují pokles z 1,7 v roce 1997 na 0,5 v roce 2014. A přibližně čtyři pětiny dvanáctiletých mají stálý chrup bez kazu.
To není zázrak. To je nuda, disciplína a prevence. Čili přesně to, co v medicíně obvykle funguje nejlépe.
Švýcarsko: o 90 procent méně kazů
Ještě silnější příklad je Švýcarsko. V kantonu Curych sledovali školní děti dlouhodobě. U čtrnáctiletých klesl ukazatel DMFT mezi lety 1964 a 2009 z 12,50 na 1,31. To je pokles o 90 procent. Představte si, že by se nám o devadesát procent snížil počet vytopených koupelen. Nikdo by pak nediskutoval, zda se prevence instalatérských katastrof vyplatí. U zubů je to stejné, jen méně slyšíte kapání.
Česko má v dentálních hygienistkách velkou šanci
A teď česká šance. V Česku máme dentální hygienistky vzdělané velmi důkladně: standardně tříleté vyšší odborné nebo bakalářské zdravotnické studium. To není víkendový kurz s diplomem a úsměvem do rámečku.
Podle ÚZIS bylo v roce 2024 v českém zdravotnictví evidováno 1 718 dentálních hygienistek a 8 211 zubních lékařů, tedy zhruba jedna hygienistka na pět zubních lékařů. To ještě není převaha, ale je to významná síla. Pokud ji budeme využívat jen k odstraňování pigmentací po kávě, je to škoda. Pokud ji zapojíme do škol, dětské prevence a týmové péče v ordinacích, může změnit celou generaci.
Je zajímavé, že v Německu je cesta k dentální hygieně často nástavbová: vychází z profese zubní asistentky a trvá podle modelu a zemské komory zhruba od 800 hodin po 1 200 až 1 290 hodin, tedy často kolem jednoho roku až roku a půl.
U nás nastupují do oboru často velmi mladí lidé po maturitě. To je výhoda i otázka. Výhoda, protože mohou přinést energii a dlouhou profesní perspektivu. Otázka, protože je musíme udržet u skutečné zdravotnické práce, ne jen u kosmetiky, marketingu a e-shopů. Zdravotnictví není soutěž influencerů, byť zuby na fotografiích vypadají pěkně.
Opravdu má každý chodit na hygienu dvakrát ročně?
To mě vede k jednomu oblíbenému omylu: „Na dentální hygienu má chodit každý dvakrát ročně.“ Nemá. Někdo ji potřebuje čtyřikrát ročně, někdo jednou za rok, někdo po dobrém zaučení téměř vůbec. Evropská parodontologická doporučení uvádějí u podpůrné parodontologické péče interval 3 až 12 měsíců podle rizika pacienta. To je klíčové slovo: podle rizika. Medicína není permanentka do fitka.
Zubní lékař musí vidět skutečný stav hygieny, povlaku, dásní a rizika kazu či parodontitidy. Poslat pacienta před preventivní prohlídkou „nejdřív na hygienu“, aby se to hezky uklidilo, je asi jako zamést střepy pod koberec před návštěvou pojišťovny. Vypadá to lépe, ale pro diagnózu je to horší.
Správný postup je týmový: lékař stanoví diagnózu a plán, hygienistka pacienta prakticky naučí, co má dělat, provede indikované výkony a při další kontrole se plán upraví.
Úkolem dentální hygieny není jen odstranit zubní kámen a pigmentace. Důležitou součástí je naučit pacienta, jak o zuby a dásně správně pečovat každý den. | Zdroj: OZP AIDentální hygienistka je skvělý sluha prevence, pokud pracuje po boku zubního lékaře. Je trenérkou každodennosti. Umí pacientovi říci věci, které lékař za deset minut nestihne: jak držet kartáček, kam dát mezizubní kartáček, proč krvácení dásní není signál „nečistit“, ale naopak volání o pomoc.
U pacienta s parodontitidou může být profesionální péče zásadní. U dítěte může dobrá instruktáž ušetřit první výplň. A u zdravého člověka může být hygienistka někdy jen kontrola techniky a pochvala, což je mimochodem také léčebný výkon, jen se za něj málo tleská.
Nejde o bělejší zuby. Jde o zdravější zuby
Pískování, odstranění pigmentací nebo estetické dočištění nikomu neberu. Káva, čaj a život zanechávají stopy. Jen si nepleťme bělejší zuby se zdravějšími zuby. Když dům hoří, neleštíme kliky. Největší úkol dentální hygieny není vyrábět dokonalejší fotografie úsměvu, ale zabránit kazům, zánětům dásní a ztrátám zubů.
Budoucnost vidím jasně: méně automatických poukázek, více individuálního rizika. Méně „všichni dvakrát ročně“, více „každý podle potřeby“.
A hlavně: dostat dentální hygienistky k dětem, rodičům a do škol. Německo a Švýcarsko ukázaly, že když se prevence dělá plošně, opakovaně a chytře, kazů dramaticky ubývá. My máme vzdělané lidi, odborné návody a zdravotní pojišťovny, které mohou mít zájem platit prevenci místo následků.
Nejlevnější kaz je ten, který nikdy nevznikne. A nejlepší vrtačka je ta, která zůstane v šuplíku.
doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.
prezident České stomatologické komory
