Zázrak z neumyté misky: Antibiotika změnila svět

Víte, že o předchůdcích antibiotik se mluví už kolem roku 350 až 550 našeho letopočtu? Éra moderních antibiotik ale oficiálně začala v roce 1928. Skotský bakteriolog Alexander Fleming se tehdy po dovolené vrátil do své laboratoře v londýnské nemocnici St. Mary’s, kde podle všeho udržoval kreativní nepořádek.

Když si prohlédl Petriho misky se stafylokoky, které v nich nechal před odjezdem, všiml si něčeho zvláštního. Na jedné misce vyrostla zelená plíseň – a kolem ní byl čistý kruh, kde bakterie přestaly růst.

Jiný vědec by misku možná vyhodil. Fleming byl ale dost zvědavý a chtěl zvláštnosti přijít na kloub. Jak záhy zjistil, plíseň patřila rodu Penicillium. Fleming ji pojmenoval Penicillium notatum, a látku, která bakterie zabíjí, nazval penicilin.

Z laboratoře k léčivu ale byla ještě velmi dlouhá cesta. Plíseň se špatně množila, penicilin se rozpadal a bylo těžké izolovat ho v čisté formě. Fleming sice publikoval své zjištění, nikdo se jím však příliš nezabýval. Zdálo se totiž, že penicilin nikdy nebude možné vyrábět v množství potřebném k léčbě. Bakteriolog dokonce později přiznal, že ani on si v tu chvíli nemyslel, že se látku někdy podaří používat v praxi.

Alexander Fleming | Zdroj: www.sciencehistory.org

K zázraku přispěla válka

Trvalo to nakonec deset let, než se do Flemingovy práce ponořili další dva vědci – Howard Florey a Ernst Chain. Týmu pod jejich vedením se podařilo penicilin vyčistit, stabilizovat a otestovat na zvířatech. A účinek byl ohromující – infekce, které by jinak byly smrtelné, mizely během pár dnů.

Ilustrační foto, 2. světová válka | Zdroj: Freepik.com

Jenže vyrobit penicilin ve větším množství bylo komplikované. Oxfordští vědci tedy improvizovali, jak se dalo: penicilin pěstovali v plechovkách, lahvích od mléka i keramických hrncích. Počítali každou kapku. Když se jeden z prvních pacientů – policista s vážnou infekcí – začal po léčbě uzdravovat, vědci mu sbírali moč, aby z ní mohli znovu získat zbytky penicilinu.

Nemocných ovšem byly na světě miliony. Zrovna totiž zuřila druhá světová válka a infekce zabíjely víc vojáků než kulky. Americký farmaceutický průmysl tedy dostal za úkol začít penicilin okamžitě vyrábět masově. To se podařilo do dvou let. Při invazi v Normandii v roce 1944 už byla antibiotika k dispozici tisícům vojáků. Do konce války zachránil penicilin statisíce životů. Fleming, Florey a Chain za něj získali Nobelovu cenu.

„Kdyby někdo použil příliš málo penicilinu, aby bakterie nezabil, ale jen oslabil, mohly by se stát odolnými,“ varoval tehdy Fleming. Prorocká slova ovšem nikdo nebral moc vážně, protože obrovský dopad penicilinu na lidstvo teprve začínal.

Zlatý věk antibiotik

Nadšení vědců, farmaceutických společností, lékařů i pacientů z antibiotik bylo obrovské. Jeden po druhém přicházely objevy dalších účinných látek. Izolovaly se z půdy, plísní, mořských organismů i exotických bakterií – streptomycin, který přinesl naději proti tuberkulóze, tetracyklin, erytromycin, chloramfenikol. Každé z těchto označení znamenalo záchranu před nemocemi, které byly do té doby nevyléčitelné.

Matky rodily děti bez strachu z poporodní horečky. Děti přežívaly běžné infekce, které byly dřív smrtelné, a rodiče mohli doufat, že se dožijí dospělosti. Starší lidé umírali na stáří, nikoliv na zápal plic. Zvýšilo se množství chirurgických zákroků, protože už neznamenaly vysoké riziko smrtelné infekce. Nemocnice přestaly být místem, kam se chodilo umírat, a staly se místem, kam si lidé chodili pro vyléčení.

To všechno byly pro lidstvo úplně nové a úžasné zkušenosti. Zázrak z nečisté misky se stal takovou samozřejmostí, že se během pár desetiletí začala antibiotika předepisovat, nebo dokonce užívat bez receptu, skoro na všechno – třeba i na virové infekce, proti nimž nepomáhají. Masivně se začala používat také v živočišné výrobě.

Návrat k přírodě

Už po druhé světové válce Fleming varoval, že může přijít odplata. Bakterie, stejně jako všechny živé organismy, se umí přizpůsobit. Když přežijí kontakt s antibiotikem, jejich potomci už mají větší šanci odolat i příště. A právě to se stalo.

Necelé století po objevu slyšíme od Světové zdravotnické organizace varování, že antibiotická rezistence by se mohla stát jednou z hlavních příčin úmrtí na světě. Nemoci, které dnes umíme léčit, by se mohly vrátit.

Vědci proto neustále hledají nové cesty. Jedni se vracejí k přírodě a zkoumají mikroorganismy z půdy, oceánů, či dokonce ze sopek. Jiní sází na umělou inteligenci, která dokáže procházet databáze milionů molekul a hledat ty, jež by mohly mít antibakteriální účinky.

V roce 2020 tak objevili látku nazvanou halicin, pojmenovanou po superpočítači HAL z filmu 2001: Vesmírná odysea. Ukázalo se, že je účinná i proti bakteriím odolným vůči všem známým antibiotikům.

Zároveň se lékaři snaží vzdělávat veřejnost: aby antibiotika nejen správně užívala – tedy dokončila celou léčebnou kúru, ale také omezila jejich nadužívání. S každým mocným nástrojem totiž přichází nutnost ho správně používat.

Ilustrační foto | Zdroj: Freepik.com

Zamyšlení je v příběhu antibiotik víc. Třeba to, že nic netrvá věčně a vývoj je nutnost. A že ten někdy nemusí přijít z úporné snahy, ale klidně z obyčejné lidskosti – až lehkého lajdáctví – když se k ní přidá neutuchající zvídavost.