ROZHOVOR: Nechápu, proč děláme to, co nám škodí
Pracujete v nemocnici, nosíte bílý plášť, ale od medicíny, kterou jste chtěla studovat, jste se nakonec odklonila k psychologii. Jak se to stalo?
Pod bílým pláštěm mám civilní oblečení, ale plášť vlastně patří k práci v nemocnici. Medicínu jsem toužila studovat odmalička, byla jsem pečující typ a lidské tělo mě velmi fascinovalo. V předposledním ročníku gymnázia mě ale začalo zajímat, proč lidé jednají, jak jednají. Proč někdo druhým ubližuje a jiný pomáhá. Fascinovaly mě otázky smyslu života a hodnot, ale také nejrůznější duševní poruchy. Klinická psychologie a neuropsychologie mi přišla jako krásný most mezi medicínou, humanitními i přírodními vědami. Ta šíře a pestrost oboru mě nakonec přitáhla nejvíc. A pak jsem se už ponořila do zkoumání fungování mozku a lidské duše.
Věnuje se diagnostice jejich obtíží, psychologické podpoře během hospitalizace, komunikuje s rodinami nemocných, pomáhá pacientům s přípravou na operace, spolupracuje s neurochirurgy při tzv. awake brain surgery (operace mozku při vědomí pacienta) a následné diagnostické, terapeutické a psychoedukační péči.
Název je sice poetický, ale vystihuje podstatu – zkoumání toho, jak mozek a jeho onemocnění ovlivňují naše chování, prožívání, intelekt a jak tvoří naše životní příběhy. Dnes už umíme mozek dobře popsat strukturálně, ale pořád nevíme, jak přesně utváří naši jedinečnost, jak zpracovává složitější prožitky, emoce či traumata, proč je to u každého člověka úplně jinak. Lidově řečeno, jak mozek vytváří lidský osud. Na něm se totiž nepodílí jenom biologie. Do hry vstupuje také genetika, výchova, životní zkušenosti, vlivy prostředí a vlastní aktivita. U každého funguje tato kombinace dohromady trochu jinak a je to záhada, kterou možná nikdy nerozluštíme.
Co dalšího byste se o mozku chtěla dozvědět, na co věda zatím nemá odpovědi?
Ráda bych našla klíč k tomu, proč lidé dělají věci, jež jim prokazatelně škodí – nadměrně užívají návykové látky, opakují stejné chyby, ubližují sobě nebo druhým. Ale hlavně jak tomu předejít. Věřím, že pokud bychom tyto procesy díky neurovědnímu výzkumu lépe poznali, žilo by se nám všem lépe. Vím, že to zní jako idealistická představa, ale stojí za to o pochopení těchto principů usilovat.
Když člověk ví o mozku tolik, je to výhoda, nebo je to svazující?
Obojí. Vím, co bych měla dělat pro zdraví mozku i duše – ale skloubit doporučení a pravidla s každodenními pracovními i osobními povinnostmi není stoprocentně možné. Na sebepéči ovšem hodně dbám.
Základ je spánek, kvalitní strava, sport, smysluplné činnosti a naplněné vztahy. Bylo to jiné, když jsem byla bezdětná, to jsem měla prostor věnovat se sama sobě větší, ačkoliv hodně mi ho i tehdy zabírala práce, kterou mám velmi ráda. Teď už je to zase lepší, protože moje dcera povyrostla a i ona má své koníčky. Ale třeba spánek – to je stále výzva. Spoustu věcí, včetně odborných, dělám po večerech, kdy dcera usne. A dělám je samozřejmě u počítače, který už by měl být ideálně vypnutý.
Stíháte sport?
Ano, ale času není nikdy dost. Když se volný čas objeví, jako každá máma zvažuju, jestli ho věnovat sobě, nebo dceři. Odmalička jsem dělala profesionální sport, synchronizované plavání, balet, běhala jsem. Chtěla jsem, aby měla dcera podobný základ, takže plave. Dnes už si krásně zaplaveme i spolu – když má ona trénink, jdu také do bazénu. V zimě jednou dvakrát týdně, v létě jsme ve vodě denně.
Když jsme u dětí, jak jim zajistit zdravý vývoj mozku, kognice a psychiky?
To je široká otázka, ale začala bych tím, že mozek je třeba chránit před úrazy a zraněními – hlavně při sportu. Zrovna včera jsem jela autem a viděla tatínka s holčičkou na kole – a holčička neměla helmu! To nemohu pochopit. K tomu je třeba přidat zdravý životní styl: kvalitní výživu, vyvarovat se toxických látek včetně alkoholu, minimum obrazovek. Lidský mozek potřebuje aktivitu – bez ní veškeré funkce a struktury degenerují. To platí nejen pro děti, ale i seniory.
Jak to máte s obrazovkami nastavené doma?
Televizi nemáme přes 20 let, takže to jsem nikdy nemusela řešit. Dceři je šest, všude ji vozíme, takže mobil zatím nepotřebuje a taky ho nemá. Vysvětluju jí, že obrazovky nejsou zdravé – pro oči ani pro mozek. Není vůbec zvyklá, když rodiče pracují nebo si povídají, že by dostala do ruky telefon, a tak to ani nevyžaduje. Pohádky si rády pouštíme, ale když je dlouhá, tak ji třeba rozdělíme. Ale je to práce, to nepopírám.
I když jsem se brzy po jejím narození vrátila do práce, vnímám, jak důležitý je společně strávený smysluplný čas. Není to tolik o množství času, ale když jsme spolu, jsem s ní naplno. U malých dětí je velmi důležitý fyzický kontakt – mazlení, objímání. U starších schopnost dospělého nebagatelizovat jejich trápení. Takové to: „Ale prosím tě, no tak se na tebe Davídek škaredě podíval, to je toho.“ Dospělému se to zdá jako hloupost, ale šestiletému dítěti se v tu chvíli možná hroutí svět. Je důležité ho podržet, vyslechnout. A taky učit děti zvládat překážky. Skvělý nástroj k tomu je podle mě právě sport.
Říká se, že i prevence proti degenerativním onemocněním mozku...
To platí o každém komplexním tréninku včetně hry na hudební nástroj nebo jen psaní rukou. Mnohé děti jsou dnes kvůli sezení u obrazovek a mobilů nemotorné. Já jsem jako malá doma vyšívala, uklízela, pomáhala s vařením – byla to někdy nuda, ale taky přirozený trénink motoriky. Proto tolik u dětí, ale i u seniorů apeluji na pestré aktivity – sport, kreslení, hudba, domácí práce, ideálně kombinace všeho. Hlavně nerezignovat na aktivitu, a tím pádem na život.
Já mám tohle v sobě nějak přirozeně. Až si ze mě kolegyně někdy dělají legraci. „Co budeš dělat, až tohle dokončíš?“ A hned si odpoví: „No ty zase něco vymyslíš.“ Vidím to u řady pacientů, kteří jdou třeba relativně brzy do důchodu, jak je důležité mít pro tuto fázi života vymyšlenou smysluplnou činnost. Nejlépe takovou, díky které budou prospěšní sobě i druhým. Já o tom hodně přemýšlím v souvislosti s péčí o ty zranitelnější ve společnosti – zvířata, děti, seniory. Mimo nemocnici se angažuju v práci se studenty, snažím se jim umožnit to, co jsem jako studentka sama hledala. S takovým nastavením k životu nemůže mozek člověka zakrnět.
Zvířata jsou pro vás citlivé téma. Jste stále vegetariánka?
V těhotenství jsem maso začala jíst, ale uvědoměle. Nekupuji ho z velkochovů, neplýtváme, hodně přemýšlím, kolik ho skutečně potřebujeme. Vadí mi, jak zvířata, i ta „inteligentní“, vnímáme jen jako „kus masa“. Když vidím záběry z velkochovů, nedokážu pochopit, že to jako kultivovaná společnost dopustíme.
Jak se srovnáváte s takovými věcmi, které víte, že nedokáže vyřešit?
Snažím se hledat v lidech to dobré, jinak bych nemohla dělat svoji práci. Ale i já mám slabé chvilky. Naštěstí vím, jak s nimi pracovat. Pomáhá mi příroda, bazén nebo požádám o pomoc někoho z kolegů a přátel. Každý psycholog je jen člověk. Je potřeba vnímat i vlastní zranitelnost a umět o sebe pečovat. A sebereflexe je podle mě zásadní nástroj, bez kterého nejde dělat žádnou pomáhající profesi.
Rozhovor byl pořízený pro časopis Můj BONUS.
