ROZHOVOR: Chtěl bych umět léčit glioblastom bez operace
Než jsme začali natáčet tento rozhovor, vyprávěl jste mi, že jste o víkendu letěl z Istanbulu a v Praze letadlo přistávalo na dvakrát. Při druhém přistání pilot doporučil cestujícím, aby se modlili. Modlil jste se?
Ne, nejsem věřící, takže nemám, ke komu bych se modlil. Co mě ale překvapilo, bylo to, že v ten moment byli všichni v letadle docela klidní. Dokonce i moje žena, která jinak bývá hodně emotivní, působila klidně. Co se vlastně dělo, nám došlo až další den.
Ptám se, protože ve vašich rozhovorech se nikdy neobjevuje žádná spirituální rovina. Držíte se výhradně vědeckého, biologického pohledu. Měl jste to tak odjakživa?
Ano, mám to tak. Nikdy jsem nevěřil v nic jiného než v exaktní vědu, mozek a to, co vidím tady před sebou – například obrázek z magnetické rezonance, kde jsou věci přesně morfologicky dané. Jsem si téměř jistý, že bych byl nevěřící i bez medicíny. Vyrostl jsem v ateistické rodině a svého syna jsem vychovával stejně. Taky je přísně racionální. A řekl bych, že práce nás v nevíře jen utvrdila. Vidíme, že smrt je finále. Občas se ale stane překvapení – třeba dneska za mnou byl pán, jehož ženě jsem operoval agresivní nádor – glioblastom a ona už 15 let žije. To je výjimečné, lidé s tímto nádorem obvykle nepřežívají déle než 18 měsíců. Neříkám tomu ale zázrak, jen překvapení.
Jednou z hlavních oblastí, které se věnuje, je neurochirurgie mozku. Absolvoval nespočet zahraničních stáží. Jeho specializací je například chirurgická a intervenční léčba ischemie mozku. Zabýval se i experimentální léčbou poranění míchy či aneuryzmaty.
Navzdory mimořádné náročnosti považuje svou profesi za koníček. I proto často s úsměvem a nadsázkou říká, že v životě vlastně ani jediný den nepracoval.
To vás neděsí pomyšlení, že vše, co jste se naučil, zažil, co je ve vašem mozku, jednou nebude?
To tak nevnímám. Zůstane po mně posmrtný život – v mém případě můj syn, vnučky, odoperovaní pacienti a také publikace, které tady budou i potom, co já tu už nebudu. Právě pracuji na čtvrté knize, kterou bych chtěl uzavřít své psaní o mozku. Pokud jsem na něco ve své kariéře hrdý, pak na to, že jsem čtyři roky prezidentoval Evropskou asociaci neurochirurgů a že mi vyšly v angličtině čtyři knihy – takové neurochirurgické kuchařky. Do té doby byla jediná anglicky psaná kniha od českého autora v neurochirurgii kniha mého táty, Poranění míchy z roku 1968. Toto jsou věci, ve kterých člověk pokračuje i po smrti.
Ani trochu. Byl jsem tam rok na stáži a nabízeli mi, abych zůstal, ale věděl jsem, že by mě to netěšilo. Byl jsem doma v Československu – měl jsem tady manželku a syna. V USA mě odrazovalo množství soudních sporů s lékaři, kteří často udělali vše správně, a přesto je pacient zažaloval. A také mi Američané kulturně nesedí – řada z nich je pokrytecká a celkově tam není taková svoboda a zábava jako u nás. Peníze by mi za to nestály, ačkoliv s ohledem pouze na ně by nebylo o čem diskutovat. Můj americký šéf vydělával už v roce 1989 přes 2 miliony dolarů. A také v USA není takový prostor věnovat se tomu, co člověka baví mimo profesi.
Zdroj: Freepik.comJe vám 71 let. Půjdete někdy do důchodu?
Ne, i když důchod už beru. Nevím, co bych doma dělal, a moje žena neví, co by dělala, kdybych byl doma. Mám svou práci rád. Největší štěstí člověka je dělat, co ho těší. Navíc už jsem v pozici, kdy si můžu vybírat jen to, co mě baví. Operuji už málo – odoperoval jsem 9 tisíc pacientů, operace jsou pořád podobné, už to není taková intelektuální výzva. Teď hodně přednáším a píšu. Mám rád cestování, lov, sbírání brouků, taky sport, divadlo, literaturu. Nudit se neumím. Ale cestování a lov by se časem staly rutinou a ztratily by kouzlo. A manželka by taky nechtěla, abych byl mimo domov celý rok.
Co by vás o mozku ještě zajímalo, co jste za celou kariéru nezjistil?
Nejvíc mě zajímá vědomí. Mnoho lidí se ho pokusilo definovat, ale nikomu se to nepovedlo. Štve mě to už od promoce. Britský filozof Stuart Sutherland napsal, že cokoli bylo o vědomí napsáno, nestojí za čtení, protože když něco nedokážete definovat, jak o tom můžete psát? Když profesor Mařík z kybernetického ústavu navrhl vytvořit sbírku textů právě o vědomí – psanou od ezoteriků přes lékaře po umělou inteligenci –, napsal jsem tam pojednání o tom, jestli lze vědomí lokalizovat. A nelze. Tím pádem o něm těžko můžeme psát. V tom souhlasím se Stuartem Sutherlandem. Ale stejně si přečtu vše, co o něm vyjde.
Neurolog Martin Jan Stránský mluví o tom, že vědomí může existovat na úrovni kvantové fyziky. Co na to říkáte?
Martina Stránského si velmi vážím a rád s ním budu diskutovat, ale o kvantové fyzice upřímně nic nevím. Rozumím jeho pohledu, který vychází i z toho, že neurologové jsou méně materialističtí než neurochirurgové. Kdybyste si představila neurologii jako přímku, na levém konci by byla psychiatrie, na pravém my neurochirurgové, kteří bereme mozek čistě jako hmotu. Neurologie je někde uprostřed, neuropsychologie možná blíže levému konci.
Zdroj: Freepik.comPrací se člověk učí celý život – takže pořád. Když jsem začínal, operovalo se jen podle neurologického nálezu – například ochrnutí pravé ruky znamenalo nádor vlevo. Pak přišel rentgen cév, ale přesná lokalizace se jen odhadovala podle posunutí cév. Lékař nevěděl, co dělat, dokud neotevřel pacienta. Pak přišlo CT, magnetická rezonance a náš obor se zásadně změnil. To byl podle mě vrchol neurochirurgie. Najednou víte přesně, co budete operovat, a většina práce se odehrává před operací, kdy přemýšlíte, jak to udělat nejlépe a nejbezpečněji. V neurochirurgii uděláte chybu jen jednou – a často ji bohužel poznáte až později. Proto dnes strávím víc času analýzou snímků než samotnou operací. Takový pokrok jako v 90. Letech se myslím hned tak nezopakuje.
Velkou část kariéry jste také na ještěrech, které máte v pracovně v teráriu, zkoumal schopnost regenerace míchy. Nebudou ochrnutí lidé třeba brzy chodit?
V nejbližší době si to nemyslím. Kmenové buňky nebo transplantace jsou zatím spíš sci-fi. Naději přinášejí neuroprotézy, například projekt Neuralink od Elona Muska. Do mozku se zavádějí elektrody, které umožňují ovládat zařízení silou myšlenky, a to dekódováním evokovaných potenciálů neuronů, zodpovědných za pohyb. Viděl jsem pacienta, který už po týdnu dokázal pohybovat počítačovou myší a číst zprávy, ale pak se pokrok zastavil. Dalším krokem může být robotický „avatar“, kterého ochrnutý člověk ovládá na dálku. Musk sbírá data z mozků zdravých lidí, aby vytvořil obří databázi pohybových vzorců. Jenže cílem nejsou jen náhradníci pro tetraplegiky, ale i robotičtí dělníci pro jeho firmy – bez odborů a pauz.
Jaký máte vlastně vztah k technologiím?
Riziko podle mě spočívá v kombinaci umělé inteligence a moci. Stroje samy o sobě nejsou hrozba, ale ti, kdo je ovládají, mohou být nebezpeční.
Když jsem přicházela, odcházeli pacienti, kteří vám u asistentky nechávali vajíčka. Ještě se lékařům nosí dárky?
Ano – a pořád hlavně alkohol. Já s výjimkou piva po tenise nic nepiji, za život toho mám doma plný sklep. Přestože mám politiku – od lékaře s lahví.
Nemusí nosit nic – dárky nečekám. Ale pokud, mám rád grafiku a starožitnosti. Ten muž, jehož manželce jsem operoval glioblastom, vlastní starožitnosti a přinesl mi sošku nosorožce, protože ví, že je sbírám. To mě potěšilo.
Proč vlastně nenastal průlom ani v léčbě lidí s glioblastomem?
Jeden lékař z Mayo Clinic kdysi řekl, že bláznovství je dělat pořád totéž a očekávat jiný výsledek. Řekl to právě o glioblastomech, které jsou nejhoršími nádory. Neustále vylepšujeme chirurgické způsoby léčby, ale stejně to nepomáhá. Jde o systémové onemocnění.
Zdroj: Freepik.comProč se nám stále nedaří najít efektivní léčbu?
Když jste se mě ptala, co bych si přál dozvědět se ještě o mozku, tak kromě otázky vědomí je to právě toto: jak léčit glioblastom bez operace.
Rozhovor byl pořízený pro časopis Můj BONUS.
