Lucie Šafářová: Děti mi změnily život
Právě dnes, 18. května 2026, začíná v Paříži tenisové French Open. Před jedenácti lety na něm prožila životní turnaj tenistka Lucie Šafářová. Ve finále dvouhry podlehla Sereně Williamsové, ale o den později triumfovala ve čtyřhře.
S profesionálním tenisem už se Lucie rozloučila, ale do Paříže letos znovu dostala pozvánku na exhibici legend.
Život mezi Prahou a Brnem
Vezměte mě do života tenistky v důchodu. Jak vypadá třeba váš dnešní den?
Dneska jedeme s dětmi z Brna do Budějovic za Tomášem. (Plekanec, manžel Lucie Šafářové – pozn. red.) Má hodně pracovních povinností u národního týmu, takže se snažíme využít každou příležitost, kdy ho můžeme vidět.
Strávíme tam pár dní, budeme fandit, ale zároveň si to chceme užít jako rodinný výlet. Takových dnů v pohybu je většina. Neustále pendlujeme mezi Brnem a Prahou. Děti mají školku v obou městech, takže je to organizačně divoké. Všední dny jsou hlavně logistika: školka, práce, přesuny.
Ano, někdy ano. Spoustu věcí máme sice dvakrát, ale některé převážíme – hlavně ty dětské a oblíbené. Občas se pak stane, že si myslím, že něco je v jedné školce, a ono je to zrovna v té druhé... Takové malé organizační zádrhele.
Na druhou stranu jsem na cestování zvyklá. Důležitější je, aby děti měly blízko obě rodiny, proto se tolik vracíme do Brna, kde mám celou tu svoji. Od září se to ale změní, protože Leontýnka nastupuje do první třídy v Praze, takže přesunů do Brna bude méně.
Bylo to těžké rozhodování mezi městy?
Spíš ne. Ve škole člověk přece jen potřebuje větší stabilitu než ve školce. Nechci, aby Leontýnka měla školní docházku takhle rozlítanou.
Pro volbu Prahy hrála svou roli i práce. Tomáš má takovou, která vyžaduje každodenní docházení v Kladně, zatímco já se aktuálně můžu víc přizpůsobit. Tím pádem jdeme celá rodina za ním. A do Brna budeme jezdit, jak to půjde.
Nový život po kariéře
Co všechno teď vlastně obnáší vaše práce?
Jsem rozkročená do několika směrů. Spolupracuju s Canal+ jako tenisová expertka. Děláme živá studia z turnajů, občas komentuju zápasy.
S Andreou Hlaváčkovou a Klárou Suchoňovou natáčíme podcast, kam si zveme tenisové hosty. K tomu různé eventy. Nedávno jsme s bývalou deblovou parťačkou vedly tenisovou kliniku v Charlestonu.
Do budoucna přemýšlím i nad vlastními tenisovými kempy pro veřejnost, ale zatím to ladím, aby to mělo kvalitu.
Loučení s profesionální kariérou | Zdroj: Archiv Lucie Šafářové (se svolením)Před lety jsme spolu mluvily o vlastní kavárně. Ta je pořád ve hře?
Ta myšlenka mě pořád drží. Miluju kávu i kavárenské prostředí, ale kavárna je projekt, který potřebuje stabilitu a člověka na jednom místě – což ještě úplně nežiju. Pořád je to tím pádem spíš sen do budoucna.
Jakou máte vlastně ráda kávu?
Spíš hořkou. Nejbližší je mi klasická italská káva nebo oříškové, čokoládové tóny, a obecně plnější chuť, než dnešní kyselé trendy.
Jste typ, co si udělá kávu doma, nebo jdete raději ven?
Radši chodím ven. Mám to spojené s atmosférou kaváren a setkáváním. Ráda jdu s kamarádkou, s Tomášem, nebo klidně s dětmi. Je to pro mě takový hezký rituál.
Lucie Šafářová na French Open 2015 | Zdroj: OZP AI
Je pro vás složité hledat si po konci profesionální kariéry nový životní směr?
To je myslím pro každého sportovce, jen se o tom moc nemluví. Profesionální sport vám bere obrovské množství času a energie, takže vedle něj není prostor budovat jiné věci – studovat, věnovat se jakékoliv profesi. U tenisu to platí dvojnásob, protože neustále cestujeme.
Já jsem kdysi začala studovat psychologii v Olomouci, ale když přišly povinné praxe, už to nešlo skloubit. Po konci kariéry je člověk sice ještě relativně mladý, ale zároveň už nestojí na začátku. Zmizí mu režim, cíl, struktura dne.
Mně tohle období krásně naplnily děti. Pořád s nimi chci trávit hodně času, ale jak to utíká, postupně přichází potřeba realizovat se a být užitečná i jinde. Do budoucna by mě možná lákalo i navázat na tu psychologii.
Počkejte, čtyřicítka je přece až příští rok. Nebo vás nějak stresuje?
To ne. Necítím se na ni, jsem v pohodě fyzicky i psychicky. Ale občas mě vyděsí to číslo, třeba když začnu přemýšlet právě o studiu a počítat: pět let psychologie, to mi bude táhnout na padesát, než školu dodělám, dává to ještě smysl?
A hlavně - mám chuť sedět v lavici s o dvacet let mladšími lidmi? (úsměv) To nevím.
Návraty do Paříže
French Open zůstává pro Lucii výjimečným místem | Zdroj: OZP AITo už ne. (směje se) Na French Open moc ráda vzpomínám, byl to můj nejúspěšnější turnaj. A že mě zvou na legendy, je milé.
V Paříži se nehrají formou turnaje, ale jako exhibice. Před diváky, samozřejmě, ale jak to není pavouk, všechno je klidnější. Spousta z nás hráčů a hráček už má děti, někdo trénuje juniory, někdo koučuje.
Pořád je tam soutěživost, jsme sportovci, ale spíš v přátelské rovině.
Navíc se hraje každý zápas s jiným parťákem nebo parťačkou a taky mixy s různými partnery – loni jsem hrála třeba s Henri Lecontem. On je moc milej, vtipnej, hodně jsme se u toho nasmáli.
A pro mě je French Open v této podobě až rodinné. Loni jsem tam byla s celou rodinou a je krásné, že děti mohou zažít atmosféru grandslamu a vidět mě na kurtu před diváky, protože to mě ještě mockrát neviděly.
Ale návrat ve čtyřiceti, to už opravdu ne.
Proč vlastně nejezdíte hrát legendy i na jiné grandslamy?
Na US Open legendy zrušili.
V Austrálii mají zápasy legend klasický turnajový formát, kde se hraje i pavouk o trofej. Tam by mě to lákalo. Zároveň by to ale znamenalo odjet na tři týdny pryč, což si s dětmi zatím neumím představit – a bez nich taky ne.
A Wimbledon jsem loni odmítla, protože jsem si chtěla zahrát společný malý turnaj s neteří. Letos uvidíme, jestli mě znovu pozvou.
Když jste v Paříži, jste hodně nostalgická, třeba že bydlíte na stejném místě jako dřív, nebo chodíte na stejná místa připomenout si minulost?
Trochu ano. Ubytování máme jiné, protože původní byt není moc vhodný pro děti. Ale kurty a pár starých ikonických míst si projdu, nebo tam jdu na jídlo, pokud ještě existují.
Zvládnete letos některé zápasy i vidět?
Určitě. Hodně fandím všem českým hráčkám i hráčům a mám v plánu podpořit je i v Paříži. Mám fakt radost, jak silnou novou generaci máme.
Jenom jak jsou legendy až druhý týden grandslamu, uvidím přímo na kurtech bohužel jen ty, kteří se dostanou do čtvrtfinále a dál. Snad jich bude co nejvíc.
Velmi ráda sleduju taky juniory. Třeba loni jsem hodně fandila sestrám Kovačkovým – v těch má Česko obrovské talenty.
Sportovní rodina a optimismus
Je u vás v rodině vůbec někdo, kdo nehraje tenis?
Asi jen máma nikdy nehrála, ale byla velká podpora. A děti? Leontýnka hraje tenis taky, ale spíš ji vedeme k tomu, aby vyzkoušela co nejvíc sportů.
Miluje krasobruslení, lyže, jde jí i sportovní gymnastika. Olík začal chodit do hokejové školičky, ta ho chytla hodně. Tenis ho zatím tolik nebere, ale jednou týdně raketu vezme, aby měl základ.
Váš muž pracuje jako hokejový trenér, vy jste o trénování neuvažovala?
Ano, je to taky jedno z otevřených témat, ale zatím není aktuální. Znamenalo by to totiž práci nejen v Česku, ale hlavně hodně cestování.
Pokud bych někoho trénovala, chtěla bych to dělat naplno a být při zápasech, kde se rozhoduje. Když tam člověk není, dělá tu práci napůl a to mi nedává smysl.
V téhle fázi života s malými dětmi je pro mě priorita být doma a mít rytmus tady, ne sbalenou tašku za dveřmi a bydliště v hotelu.
Zatím ani nepřišla nabídka, která by mě zaujala natolik, že bych o tom začala víc uvažovat.
Lucie Šafářová se po skončení kariéry začala naplno věnovat rodině | Zdroj: Archiv Lucie Šafářové (se svolením)Vy jste vždycky optimistická, pozitivní. Musíte se k tomu nutit, nebo je to přirozenost?
Je to moje přirozenost, s jakou se dívám na svět. A jsem za ni ráda. Myslím, že život je krátký na to, aby se člověk mračil.
Mám ráda, když se na sebe lidi usmívají a chovají se k sobě hezky, a snažím se to sama dělat.
Samozřejmě mám těžší dny jako každý a jako každá máma, co má dvě malé děti. Ale i v těch se vždycky snažím najít si něco příjemného.
Děkuji za rozhovor a přeji vám hodně dalších důvodů k úsměvu.
