Lepra není minulost. Co o ní nevíme

7 věcí, které možná nevíte o malomocenství

Poslední den v lednu si připomínáme Světový den pomoci malomocným. "Lepra" nám zní jako nemoc z dávné minulosti, ve skutečnosti ale zcela nezmizela. Dnes už nepředstavuje rozsudek utrpení a smrti, přesto se ji dosud nepodařilo zcela vymýtit.

Tři názvy pro jednu nemoc

Lepra, známá také jako malomocenství, je infekční onemocnění postihující kůži, nervy, sliznice dýchacích cest i oči. Název pochází z řeckého slova lepra, tedy „loupat se“, což odkazuje na typické kožní projevy.

České označení malomocenství má poetičtější původ – vychází ze „ztráty síly“ a citlivosti v končetinách. Třetím názvem je Hansenova choroba, na počest norského mikrobiologa, který identifikoval původce onemocnění, bakterii Mycobacterium leprae.

Nemoc má několik forem. Počáteční stadium se může projevit nenápadnými kožními lézemi, které někdy samy vymizí. Tuberkuloidní forma obvykle nebývá nakažlivá, zatímco ta lepromatózní způsobuje rozsáhlé poškození kůže a je vysoce infekční. Nejzávažnější fáze má špatnou prognózu přežití.

První příznaky lepry bývají nenápadné a snadno přehlédnutelné. | Zdroj: Distritt.com

Inkubační doba může trvat i 20 let

Jedním z hlavních problémů lepry je její pomalý průběh. Od nákazy do prvních příznaků může uplynout jeden rok, ale také až dvacet let.

Nejčastěji se objevují světlejší nebo zarudlé skvrny na kůži, na nichž člověk postupně ztrácí cit pro teplo, chlad i bolest. Právě tato necitlivost je nebezpečná – drobných poranění si nemocný nemusí všimnout a snadno se infikují. Později se přidává brnění končetin a úbytek svalové síly.

Lepra se šíří především dlouhodobým a úzkým kontaktem s neléčeným nemocným, typicky v rámci rodiny. Zajímavostí je, že možným rezervoárem nákazy mohou být i pásovci devítiprstí, u nichž se bakterie vyskytuje a může se přenést na člověka.

Izolace nemocných byla po staletí jediným způsobem boje s leprou. Dnes je romantický ostrov Spinalonga cílem mnoha turistů.| Zdroj: Stalis.club

Leprosária existují dodnes, jen vypadají jinak

Izolace nemocných byla po staletí jediným „řešením“. Leprosária se začala systematicky zakládat po roce 583, první vznikla například v Metách, Verdunu nebo Maastrichtu.

Některá zařízení byla umístěna stranou civilizace, jiná na rušných poutních cestách, aby měli nemocní větší šanci získat almužny. Nosili zvláštní oděv, rolničky nebo chrastítka, aby na sebe upozornili a ostatní se jim mohli vyhnout.

Jedním z nejznámějších míst je ostrov Spinalonga, kde leprosárium fungovalo až do roku 1954. Poslední evropské zařízení se nachází v rumunském Tichilești. Formálně jde o nemocnici, ve skutečnosti o malou komunitu lidí žijících s následky prodělané nemoci.

Léčba dnes stojí na kombinaci tří léků

Cesta k účinné léčbě byla dlouhá. Na počátku 20. století se používal olej z chaulmoogrových oříšků, jehož aplikace byla bolestivá a účinek nejistý. Později se objevily léky Promin a Dapson, které už zabíraly, ale vyžadovaly dlouhodobé užívání a bakterie si na ně postupně vytvářely odolnost.

Zlom přinesla kombinace antibiotik rifampicin, klofazimin a dapson. V roce 1981 doporučila Světová zdravotnická organizace kombinovanou terapii, která se podává 6 až 12 měsíců podle formy nemoci a dokáže bakterii spolehlivě zničit.

Proč se tedy lepru nepodařilo zcela vymýtit? „Hlavním problémem je dostupnost diagnostiky a léčby v rozvojových zemích a také dlouhá inkubační doba,“ vysvětluje Ondřej Černý z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR.

Bakterie Mycobacterium leprae | Zdroj: Fity.club

::

Lepra v Evropě: extrémně vzácná, ale ne nulová

Podle WHO klesl počet nových případů z 5,2 milionu v roce 1985 na 182 815 případů v roce 2024.

Nejčastější výskyt je v jihovýchodní Asii, Africe a Latinské Americe. V Evropě se objevují jen jednotlivé případy, obvykle v zemích s vysokou migrací. Mediální pozornost nedávno vzbudily případy v Rumunsku a Chorvatsku.

Podle odborníků ale není důvod k panice. Hygienické standardy i povaha bakterie znemožňují, aby se lepra v Evropě šířila epidemicky.

Nakazit se „dechem“ nelze

Středověké představy o nakažlivém dechu patří do říše mýtů. K přenosu je nutný dlouhodobý a úzký kontakt s neléčeným nemocným. Běžný sociální kontakt je bezpečný – podání ruky, objetí nebo práce ve stejné kanceláři riziko nepředstavují.

Jakmile pacient zahájí léčbu, téměř okamžitě přestává být nakažlivý. Už po první dávce antibiotik dochází k eliminaci většiny bakterií v těle.

Diagnózu potvrzuje lékař i laboratoř

Základem je klinické vyšetření a rozpoznání typických příznaků. Potvrzení diagnózy probíhá pomocí biopsie kůže nebo speciálního laboratorního barvení. Ve specializovaných laboratořích se využívají i PCR testy, které detekují DNA bakterie.

V Česku by pacienta s leprou léčilo specializované infekčním oddělení a dostal by kombinovanou antibiotickou terapii s velmi dobrou prognózou uzdravení.

K nákaze je potřeba dlouhodobý a úzký kontakt s neléčeným nemocným. | Zdroj: AI OZP