Na konci života s paliativní péčí

Možná, že slovní spojení „paliativní medicína“ vidíte poprvé.

Přitom právě tento obor si říká v Česku hlavně v posledních deseti patnácti letech o velkou pozornost. Jako bychom se přestávali konečně bát přijmout smrt jako součást života. Že by nepřímé dopady covidu-19?

„Troufám si říct, že pozornost vůči paliativní péči narůstá kontinuálně,“ nesouhlasí Martin Loučka, psycholog a zakladatel Centra paliativní péče. „Není za tím jedna konkrétní událost, spíše přirozeně zraje společnost a potkává se současně energie řady organizací, institucí, jedinců, ale i médií. I to, že si o paliativní péči dnes povídáme spolu, pomůže lidem o ní mluvit. A to je moc dobře.“

Od prvního hospice k celonárodní strategii

Už od 90. let 20. století máme k dispozici lůžkové hospice, v roce 2000 začala fungovat organizace Cesta domů, která nabízí podporu rodinám, jejichž nemocní a umírající chtějí odejít v klidu svého domova. „Někdy kolem roku 2010 se už i v nemocnicích, především v léčebnách dlouhodobě nemocných, začali objevovali lidé, kteří o paliativní péči přemýšleli v kontextu života pacientů i rodiny. V roce 2014 vzniklo naše Centrum paliativní péče. A od té doby se toho událo ještě mnoho,“ vypočítává Martin Loučka.

Obor zásadní pro stárnoucí populaci

Jakkoliv se o tom nikdy nikomu nebude mluvit s lehkostí, společností se nesou dva silné trendy:

• Populace stárne. Dokonce se předpokládá, že kolem roku 2045 budou lidé ve věkové kategorii 65+ představovat celkem 30 % z celkového počtu obyvatel planety.

• Narůstají počty chronicky nemocných pacientů. Čísla, která na webu uvádí právě Centrum paliativní péče, dokonce říkají, že už dnes se v Evropě s chronickými nemocemi potýká více než 80 % lidí starších 65 let a tyto nemoci jsou pak zodpovědné za 86 % všech úmrtí.

Paliativní péči nemusí zajišťovat jen speciální paliativní centra. Paliativní péče se týká a měla by se týkat také léčeben dlouhodobě nemocných, nemocnic, domovů pro seniory, ale třeba i ordinací praktických lékařů, protože i jejich pacienti stárnou, umírají.

Nejbližší paliativní podpora? Váš praktik

Právě praktičtí lékaři mohou podle Martina Loučky do budoucna odvádět v paliativní péči velký kus práce. „V ideálním případě by tu i díky dobře nastavené strategii mohla do budoucna fungovat vysoce specializovaná centra paliativní péče, která by mohla nabízet supervizi právě třeba praktickým lékařům nebo lékařům v nemocnicích. Praktického lékaře máme všichni. Ten má navíc naši důvěru, zná nás,“ skládá logické důvody zakladatel Centra paliativní péče.

Kromě toho, praktický lékař má už hotové medicínské vzdělání a pro paliativní péči potřebuje vlastně „pouze“ doplnit vzdělání v opiátech, je-li potřeba ulevovat od bolesti, a samozřejmě také v oblasti psychologie. Pro podporu v náročných případech by se pak právě mohl obracet na špičky paliativní péče v konkrétních centrech.

Paliativní péče je, když…

Paliativní péče pracuje s léky, s těmi běžnými, ale i s onkologickou léčbou nebo silnými prostředky na tlumení bolesti, včetně morfinu. Důležité je polohování dlouhodobě ležících pacientů. Obsluha těch, kteří si nemohou pomoct sami. Ale jedním z nejsilnějších pilířů paliativní péče je práce s psychikou, duševním klidem v takových momentech, kdy je třeba dojít ke smíření se s odchodem vlastním či blízkých.

„Paliativní týmy jsou multidisciplinární. A vždycky je jejich součástí psycholog nebo kaplan, kteří jsou užiteční v momentech existenciálních otázek a rozhovorů kolem nich. Psychickou podporu umí nabídnout i paliativní lékaři a sestry. Dokonce i sociální pracovnice mohou odvést v tomto směru kus práce. A znovu se vrátím k praktickým lékařům: i tady mohou a měli by hrát svou úlohu,“ shrnuje Martin Loučka, podle kterého jsou u řady paliativních pacientů potřeby duše mnohem silnější než potřeby biologické, které se týkají fyzického zdraví a těla.

Mluvit je někdy nejvíc

Jako je pro chirurga nástrojem skalpel, tak nástrojem paliativní péče je rozhovor. To unikátní, co paliativní péče přináší do našeho zdravotnického systému, je čas a schopnost rozhovoru o tom, co je pro vás důležité.

„My si s nimi bez nadsázky pak sedneme do hezkého gauče, připravíme jim čaj a povídáme si. S pacienty hlavně o tom, co je pro ně opravdu v závěru života důležité. Chceme se ujistit, že o své nemoci vědí všechno. Zajímá nás, z čeho mají největší obavy. Jestli tuší, co bude dál, co by si přáli nebo naopak nechtěli mít spojené se svým koncem. A jestli o tom už mluvili i se svou rodinou – se kterou můžeme, bude-li chtít, mluvit vzápětí,“ popisuje Martin Loučka velmi silné momenty své práce a vůbec nepopírá, že někdy dojde i na slzy. Na straně těch, kdo péči potřebují, i na straně odborníků. Přesto prý nezná jediného, který by uvažoval o změně nebo se cítil vyhořelý. Jestli má nějaká práce totiž přesah i pro ty, kdo ji dělají, pak právě paliativní péče. Zasahuje do nejhlubších struktur lidství.

Ale ve výsledku přináší i úlevu praktickou. Protože paliativní týmy nabízejí pomoc i s další péčí o nemocného, například když ho máte v domácím ošetřování. Pomáhají doslova vyladit možnosti českého systému s požadavky konkrétního člověka a jeho rodiny. A je jen otázkou jednoho rozhodnutí se na ně s důvěrou obrátit.

Už je opravdu čas

Kdy byste měli o paliativní péči uvažovat? Možná se na ni zeptejte už v okamžiku, kdy poprvé cítíte, že se děje něco závažného nebo přestáváte zvládat běžnou péči o stárnoucího nebo terminálně nemocného člena rodiny.

„Kontaktujte nejbližší paliativní tým a raději riskujte, že uslyšíte v podstatě dobrou zprávu, že na vstup do paliativní péče ještě není ten správný čas, než abyste jej minuli a byli na řadu věcí zbytečně sami,“ doporučuje Martin Loučka.