Nevyzpytatelná alopecie

Pětačtyřicetiletá Petra je maminka samoživitelka. S alopecií, způsobenou pravděpodobně stresem a úzkostmi, se potýká přes 17 let.

„Mé osudové dny přišly po špatných vztazích, kdy jsem dlouhou dobu žila ve strachu, věčném stresu a bolesti, kterou jsem držela v sobě. Nikomu jsem se nesvěřila, vše se dělo za zavřenými dveřmi. Tak dlouho se to ve mně hromadilo, až mi po prvním vztahu začaly řídnout vlasy a padaly víc a víc,“ vzpomíná na bolestné chvíle Petra, kterou rychlý úbytek vlasů vyděsil.

Za pár týdnů ztratila i ochlupení celého těla, včetně obočí a řas. „Zhroutila jsem se. Když mě viděla dcera, brečela a chtěla mi pomoct… Bylo to strašné a nevěděla jsem, co budu dělat,“ honily se Petře hlavou myšlenky.

Tvrdá realita 

Absolvovala podrobná vyšetření. Diagnóza: alopecie areata. Pět let čekala, než jí zase něco málo začalo na hlavě růst. „Jenomže po pár měsících opět všechno vypadalo. Zoufala jsem si. Léčba nefungovala a já jsem se s tím nemohla vyrovnat,“ říká s evidentním rozechvěním.

Rodiče jí tehdy koupili první, úplně obyčejnou paruku, ale necítila se v ní dobře. A vyjít v ní ven se styděla. „Zůstávala jsem jen doma. Úplně jsem se uzavřela do sebe. Postupem času jsem zůstala bez partnera sama s dětmi a musela se o vše postarat. Bylo to náročné jak psychicky, tak finančně. Nebyl den, kdy bych nebrečela, moje ženské sebevědomí spadlo na úplné dno. Rok jsem se dávala do kupy, abych se s tím smířila. A největší dík za to nakonec patří mým úžasným dětem, Anetce a Vojtovi,“ říká s dojetím v hlase.

Pramen, který pomáhá 

Nakonec se odhodlala obrátit se na nadační fond Pramen pomoci. Ten je tu totiž právě pro lidi, kteří potřebují kvalitní paruku, ale nemohou si ji koupit z vlastních prostředků. „Příběh Petry byl velmi emotivní, protože se k žádosti o zaplacení paruky připojila Petřina dcera Anetka. Obratem jsme spustili sbírku,“ říká zakladatelka fondu Michaela Losová a ještě pokračuje: „Posbírat peníze na paruku je nicméně často běh na dlouhou trať. Snažíme se jako nadační fond vytipovat vhodné sponzory, oslovit úřady, velké podniky, protože cena paruky není nízká. Ale je to mercedes mezi parukami, špičková ruční práce, která má především pro alopetiky vhodnou měkkou texturu čepičky, aby na pokožce neštípala.“

Pohádka s opravdu šťastným koncem

Vlasy těchto kvalitních paruk jsou navíc pravé a vždy vybrané podle přání pacientky. Ta si volí také tvar, střih a barvu. Nejdůležitější je, aby se pak každá žena cítila sebevědomě a vypadala jako před nemocí.

„U Petry se všechno dokonale povedlo. Na sbírku zareagovala spisovatelka Sabrina D. Harris, která nemocné s alopecií dlouhodobě podporuje a už dříve napsala pohádku s příznačným názvem, Princezna bez vlásků. Právě z výtěžku prodeje této knihy přispěla na zaplacení paruky Petře,“ říká zakladatelka fondu Michaela Losová a Petra nešetří díkem: „Změnili mi život a dali mi jiný pohled na sebe. Vrátila se mi energie, sebevědomí. Chodím mezi lidi, bavit se, a hlavně se už nestydím, protože to nejde ani poznat. Začala jsem žít,“ usmívá se vděčně.

Stres jako spouštěč 

Právě Petra je příkladem, kdy spouštěčem alopecie byl pravděpodobně stres. Těch druhů je však mnohem víc. „Alopecie znamená obecně zvýšené vypadávání vlasů, plešatost, ale může mít různé příčiny, jako je stres, hormonální výkyvy, diety,“ vysvětluje prof. MUDr. Monika Arenbergerová z Dermatovenerologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Ale to ještě není vše.

„Pokud má autoimunitní původ, označujeme ji jako alopecii areata. Ta je pro nás takovým největším strašákem, protože může pacienta připravit kompletně o všechny vlasy i ochlupení. Pojí se s dalšími závažnými autoimunitními chorobami typu vitiligo, Crohnova choroba, onemocnění štítné žlázy, atopický ekzém, astma atd. Jsou to systémová zánětlivá onemocnění,“ popisuje dále prof. MUDr. Arenbergerová.

Může za to genetika?

S genetickými předpoklady se rodíme, proto se alopecie může projevit už v dětském věku. Nejčastěji o sobě však dá vědět mezi dvacátým a čtyřicátým rokem života. „Většinou se objeví nenápadně, v podobě takových malých lysinek. Člověk si toho kolikrát ani sám nevšimne. Třeba ho na to upozorní kadeřník. Dobrou zprávou je, že až polovina případů alopecie se po odeznění problému spontánně upraví,“ uklidňuje lékařka.

Komplexní vyšetření a následná péče 

Vhodné je komplexní vyšetření napříč různými lékařskými obory. Samozřejmostí je návštěva dermatologie. „Vyšetření je naprosto bezbolestné. Nejčastěji pomocí trichoskopu, což je taková lupa napojená na kameru, a vyšetřuje se vlasová pokožka, každý vlas a jeho tvar. Pro areatu je typické, že vlas na okraji lysiny má tvar vykřičníku. Na konci je silnější a směrem k hlavě se zužuje. Místa s lysinou jsou pak úplně holá, v ložisku nenajdete jediný vlas,“ vysvětluje prof. MUDr. Arenbergerová.

Po diagnostice nastupuje léčba. Ta se však neobejde bez trpělivosti. I proto se současně doporučuje psychoterapie „Představte si, že je vám osmnáct, přibývá ložisek, začnou se spojovat, a najednou nemáte vlasy na polovině hlavy,“ přichází lékařka se scénářem, který ze své ordinace bohužel dobře zná. Navíc, než člověk zaznamená znatelnější změny k lepšímu, může to trvat i několik měsíců. A do úplného uzdravení i celý rok.

Mastičky, roztoky i moderní terapie 

„Na malá ložiska aplikujeme lokální prostředky, například kortikoidní mastičky, minoxidil v roztoku, tekutý dusík nebo světloléčbu, postupujeme tedy od nejjednodušších přístupů k těm složitějším. Pokud místo po pár měsících nezaroste, aplikujeme do ložisek kortikoidní injekce. Jsou účinné, protože se dostanou až k vlasovému váčku, který se nachází v hloubce pěti milimetrů. A tak i když použiju stejný lokální preparát se stejnou účinnou látkou, díky aplikaci přímo do místa vzniku je účinnější. Roztoky se totiž většinou tak hluboko nevstřebají,“ seznamuje nás s léčbou MUDr. Arenbergerová.

Kromě toho, doba jde dopředu a novinky v léčbě přicházejí i v této oblasti. „Asi rok pracuji s léky na bázi cílené léčby, jedná se o tzv. malé molekuly. Ovlivňují jeden z proteinů v buněčné dráze zánětlivého procesu. Dokážou tak zablokovat zánět přímo kolem vlasového váčku, a díky tomu vlasy zase narostou. Ale člověk si na ně musí počkat. První pokroky jsou vidět po třech měsících a kompletně vše doroste za rok.“

I proto se mnoho lidí uchyluje k nošení paruky. Ale zároveň přibývá přirozené diskuse o alopecii, která tak zůstává nemocí, přestává být důvodem studu a stává se spíše důvodem „jinakosti“ a někdy i stylovosti. Pokud se totiž pacientům povede tuto fázi svého života přijmout, může být hlava bez vlasů nakonec vlastně naprosto elegantní!