7 mýtů o leváctví, které stále přežívají

Leváctví není v ničem horší. Levák je přibližně každý desátý člověk. Pojďme si u příležitosti zítřejšího Mezinárodního dne leváků
(13. srpen) připomenout, které z předsudků a mýtů o levácích jsou a nejsou pravda.

Leváci to jenom dlouho neměli jednoduché. Dodnes občas uslyšíte, že má někdo „obě ruce levé“, je na něco „levý“ nebo „dělá levárny“. Odkud se tento předsudek vzal?

Myšlenka, že leváctví je něco horšího než praváctví, vychází z historie a kulturních a náboženských představ, které se v různých společnostech postupně upevňovaly. Pravá strana v nich byla symbolem správnosti, čistoty a pořádku, zatímco levá bývala spojovaná s něčím méně žádoucím, nebo dokonce nešťastným.

Důvod byl přitom prostý: většina lidí jsou praváci, proto se pravá ruka stala jakousi „normou“ a byla považována za hlavní, zatímco levá za vedlejší.

Jazyky pak tento předsudek ještě prohlubovaly. Třeba latinské dexter, které znamená „pravý“ a dodnes z něj vychází slovo dexterita označující zručnost. Anebo slovo sinister, které původně znamenalo „levý“, ale postupně se začalo používat také ve významu zlověstný nebo nebezpečný.

Leváctví je běžnou součástí lidské rozmanitosti | Zdroj: OZP AI

Kreativita není v ruce

S leváctvím si často spojujeme kreativitu a umělecký talent. V textech o leváctví nikdy nechybí zmínka o Leonardu da Vincim, Pablu Picassovi nebo dalších významných tvůrcích. Odtud je pak už jen kousek k universální představě, že leváci jsou od přírody jaksi tvořivější nebo umělecky nadanější.

Realita je ale složitější. Mezi slavnými umělci, hudebníky nebo vynálezci doopravdy najdeme řadu leváků. To ale neznamená, že by něčí talent vznikl jen kvůli tomu, kterou ruku používal.

Mezi slavnými umělci je spousta leváků, ale jejich talent se nezrodil jen z toho, že používali jako dominantní levou ruku. | Zdroj: OZP AI

Kreativitu ovlivňuje řada faktorů, od osobnosti přes prostředí až po zkušenosti. Na čem už ale něco je: vědci zároveň zkoumají možnost, že u některých leváků je mozek organizovaný trochu jinak než u praváků.

Některé funkce mohou být rozloženy odlišně mezi mozkové hemisféry nebo se informace mohou zpracovávat trochu jiným způsobem. To ale neznamená, že každý levák automaticky myslí kreativněji. Leváctví samo o sobě nevytváří ani talent.

Lateralita není jednoduchá nálepka

“Ovoce jako třeba banán držím v pravé ruce a loupu ho levou. Píšu levou, ale když hraju tenis, raketu držím v pravé ruce,“ popisuje čtyřicetiletá Jana, která se dlouho měla za levačku, než si před necelými deseti lety začala uvědomovat, že řadu věcí dělá pravou a ruce střídá.

Je to jeden z častých omylů o leváctví: myslíme si, že se týká celého těla. To ale není nastavené tak jednoduše, že bychom byli buď celí leví, nebo celí praví.

Každý z nás má takzvanou lateralitu – přirozenou převahu jedné strany těla. Ta se týká rukou, nohou, očí nebo uší. A jednotlivé preference se nemusí vždy shodovat. Někdo tedy může psát levou rukou, ale tenisovou raketu držet v pravé. Jiný levák může při focení automaticky používat pravé oko nebo při sportu dávat přednost pravé noze. Stejně tak existují praváci, kteří některé činnosti přirozeně vykonávají levou stranou těla.

Jenže zatímco u praváků bývá převaha jedné strany poměrně jednotná, u leváků jsou častější kombinace. Lateralita proto není pevná nálepka, ale spíš jedinečný vzorec toho, jak každý člověk používá své tělo.

Lžička leváctví neodhalí

Proč je někdo levák a jiný pravák? Přesnou odpověď vědci stále hledají. Pravděpodobně jde o kombinaci genetiky a vývoje mozku. Některé známky laterality se ale podle výzkumů objevují už v těhotenství. Pozorování ukazují, že plod preferuje při cucání prstu jednu nebo druhou stranu.

Leváctví tedy není rozhodnutí, kterou ruku si dítě vybere. Je to přirozená součást vývoje, která se odhaluje postupně a u každého dítěte jiným tempem.

To, že dítě začne sahat na věci levou rukou, ještě nemusí znamenat, že bude celý život levák. Jeden den může kreslit nebo jíst levou, druhý den pravou – zkouší, co mu vyhovuje.

První náznaky preference jedné ruky se mohou objevit kolem druhého až třetího roku, ale stabilnější bývají většinou až mezi čtvrtým a šestým rokem. U některých dětí se může vyhranění projevit až později, například při nástupu do školy.

Poznat dominantní ruku každopádně nejde z jedné situace. Důležité je sledovat, kterou ruku dítě přirozeně a opakovaně používá při různých činnostech.

Preference ruky se u dítěte vyvíjí postupně. Je chyba do toho násilně zasahovat. | Zdroj: OZP AI

Počet leváků ovlivňuje kultura

Leváctví najdeme ve všech lidských společnostech. Celosvětově tvoří leváci přibližně 10 % populace. Přesto se počet zaznamenaných leváků v různých zemích liší.

Nejvíc jich uvádí Nizozemsko, Spojené státy a Kanada – a to i přes 13 %. Naopak v některých zemích, jako je Čína nebo Indonésie, jich zaznamenávají méně – třeba jenom kolem 3 %.

Co tento paradox způsobuje? Velkou roli hraje kultura, výchova a přístup společnosti. V některých zemích bylo ještě donedávna běžné děti přeučovat na pravou ruku. Výsledkem je, že ve statistikách mají leváků méně, než kolik jich je ve skutečnosti.

Naopak tam, kde společnost leváctví přijímá jako běžnou součást lidské rozmanitosti, se k němu lidé hlásí častěji. Dobře je to vidět například v západních zemích, kde počet leváků výrazně vzrostl během 20. století.

Ne proto, že by se jich najednou narodilo více, ale protože zmizelo přeučování a tlak na to být pravákem.

Leváci mají na své leváctví plné právo. | Zdroj: OZP AI

Leváky není potřeba přeučovat

Ještě před několika desítkami let bylo běžné, že dítě, které přirozeně používalo levou ruku, učitelé nutili psát pravou a přeučit se.

Změna začala přicházet především v druhé polovině 20. století, kdy nové poznatky z psychologie a pedagogiky ukázaly, že leváctví není zlozvyk ani chyba, kterou je potřeba opravovat.

Naopak odborníci začali upozorňovat, že nucené přeučování může být pro část dětí zbytečnou zátěží. U některých se totiž objevovaly potíže s plynulostí psaní, nejistota, stres nebo odpor ke škole.

Leváky proto není potřeba nutit používat pravou ruku. Leváctví přitom není žádný moderní fenomén nebo výmysl.

Archeologické nálezy ukazují, že lidé používali levou ruku už před tisíci lety. Stopy leváctví vědci nacházejí například na starověkých nástrojích, zbraních nebo v některých jeskynních malbách.

Výhoda leváků ve sportu

O levácích se někdy říká, že jsou šikovnější ve sportu. Ani tohle ale není kvůli tomu, že by byli talentovanější, rychlejší nebo silnější. Pomáhá jim hlavně to, že pro soupeře nejsou tak snadno čitelní.

Většina sportovců se během života setkává především s praváky. Protože leváci tvoří jen už zmiňovanou zhruba desetinu populace, pravák většinou trénuje proti pravákovi, tedy soupeři s podobným stylem.

Levák je naopak zvyklý hrát proti pravákům téměř pořád. Díky tomu může mít v některých situacích malou výhodu: soupeř se totiž setkává s pohyby a úhly, na které není tak zvyklý. Tento jev se označuje jako frekvenčně závislá výhoda.

Pravdou ale je, že v některých sportech mohou být pohyby leváků pro soupeře méně obvyklé a nečitelné. | Zdroj: Zdroj: OZP AI

Nejvíce se projevuje ve sportech jeden na jednoho, například v tenisu, stolním tenisu, boxu nebo šermu. U některých týmových sportů, jako je fotbal nebo házená, může být levák cenný díky neobvyklým úhlům přihrávek nebo střel, ale tak patrná jako u sólových sportů už jejich nečitelnost není.

Leváctví každopádně není základ pro sportovní superschopnost. Je to jen drobná výhoda tam, kde může rozhodnout něco, co soupeř běžně nevídá.