Petr Šimůnek o rakovině: Proč zrovna já? Protože je to statistika
Zdroj: FB profil Petra ŠimůnkaPo odchodu z Forbesu se pustil do vlastních mediálních projektů. V roce 2026 představil podcast Všechno začíná dnes.
Ve stejném roce veřejně promluvil o své onkologické diagnóze. O průběhu léčby a životě s vážným onemocněním se rozhodl mluvit otevřeně, také proto, aby upozornil na význam prevence.
Diagnóza, léčba a nejistota
V jaké fázi tvé nemoci děláme tento rozhovor?
Mám za sebou intenzivní indukční léčbu, tedy šest velkých chemoterapií po třech týdnech, a různá vyšetření kostní dřeně. Moje základní nemoc by měla být v remisi. Na PET CT se lékařům nelíbilo cosi na plicích, bronchoskopie ale naštěstí ukázala, že to není nic onkologického. Léčit se budu podle výsledků kultivace, na které ještě čekám. Tak jako tak mě teď každé tři měsíce čeká kontrola a odběr kostní dřeně, k tomu chemoterapie v pilulkách a biologická léčba. A každé tři měsíce budu jako spousta jiných lidí trnout, jestli jsou výsledky v pořádku.
Těšíš se z toho, že jsi v remisi, nebo se spíš bojíš, že se nemoc může vrátit?
Je to dvojitý pocit. Na jedné straně záchrana života, na druhé vědomí, že nemám dobojováno. Těším se, že nemusím na chemoterapie, a zároveň vím, že kdyby se nemoc vrátila, čeká mě další léčba. Nejspíš transplantace krvetvorných buněk, což není nic, co by si člověk přál. Ale znovu: je to záchrana života.
Proč jsem o rakovině začal mluvit veřejně
Od začátku jsi o své nemoci otevřeně mluvil a psal mimo jiné na sociálních sítích. Proč?
Je to součást mé novinářské práce i nátura. Když mám nějaký průser, jdu s ním ven. Hlavně jsem ale chtěl motivovat lidi, aby chodili na screening. Mně na nemoc přišli při pravidelném screeningu. Během několika týdnů se výrazně zrychlila, takže jsem musel na chemoterapii dřív, než se původně plánovalo. Kdybych na prevenci nešel, mohlo být pozdě. Člověk se tam samozřejmě může dozvědět něco, co nechce. Ale dozví se to včas, kdy se s tím dá ještě něco dělat. Co jsem ale chtěl dodat: než jsem o nemoci začal mluvit veřejně, musel jsem si o ní promluvit s rodinou a s dětmi. Včetně nejmladší dcery, které je pět.
Jak jsi na to šel?
Musel jsem jí vysvětlit, že táta je nemocný a že mu pár měsíců nebude dobře. V tomhle jsem pro otevřenost. Děti totiž dobře vycítí, že se něco děje. Nemají ponětí o diagnóze ani prognóze, ale vnímají, že táta na tom není dobře, a přirozeně z toho mají strach. Když jsem se vracel z chemoterapie a bylo mi zle, když jsem měl po operaci zavedený žilní port a chodil s náplastmi, dcera se samozřejmě ptala, co se děje. Musel jsem jí to vysvětlit upřímně a přiměřeně jejímu věku. Nechtěl jsem ji děsit, ale ani ji ze všeho úplně vynechat. To bylo složitější než napsat post na sítě.
Petr Šimůnek | Zdroj: Petr Šimůnek (se svolením)Bral jsi diagnózu velmi realisticky, až pozitivně, aspoň tak to na mě působilo právě ze sítí. Je to tvoje přirozenost, nebo sis optimismus musel vybudovat?
Jsem takový celý život. Může to být optimismus, ale taky blbost, naivita, nepochopení vážnosti situace. To je ten druhý možný výklad. Každopádně i mě samotného překvapilo, že mě diagnóza nesrazila na kolena. Pořád ale platí, že si člověk může vybrat. Buď bude optimistický, nebo to bude brát tak, jak to je: jako vážnou nemoc, která může být fatální. Jenže co by mi přineslo, kdybych se choval, jako že mě může kdykoliv zabít? Co by mi to dalo pro léčbu a pro život, který tu ještě mám prožít?
Mrzela tě někdy tvoje otevřenost na sítích?
Nenapadá mě situace, kdy bych si řekl, že to nebylo dobré rozhodnutí. Přineslo mi to úlevu. Nemusel jsem všem pořád dokola vysvětlovat, co se se mnou děje, proč najednou nemám vlasy, nejsem k zastižení nebo nemůžu dělat práci jako dřív. A přišlo mi, že to může pomoct lidem, kteří řeší něco podobného. Že v tom nejsou sami.
Když se všechno sejde najednou
Petr Šimůnek | Zdroj: Petr Šimůnek (se svolením)S čím bylo kromě vysvětlení rodině pro tebe nejtěžší se popasovat?
Se dvěma věcmi. Zaprvé jsme toho s manželkou dostali naloženo opravdu hodně, potkalo nás pět věcí najednou. Žena byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, já dostal diagnózu. Po patnácti letech jsem skončil ve Forbesu, rozjížděli jsme vlastní projekt, do kterého jsme vložili dost peněz, a k tomu jsme dokončovali rekonstrukci domu ve Valencii, kde částečně žijeme. Samozřejmě jsme řešili, jak to zvládneme finančně, protože najednou jsme neměli cash flow. Měl jsem peníze bokem, ale to jsou ty, na které se primárně nesahá. V určitou chvíli to ale přestane jít. Musíš sáhnout do rezerv, které sis nechával na nejhorší, protože v tom nejhorším možná právě jsi.
A ta druhá?
Úplně banální. Měl jsem rakovinu krve, a přitom se celý život jako čert kříže bojím odběrů krve. Tu fobii mám od dětství. Den každoročních odběrů pro mě býval nejhorší den v roce. Pak jsem šel rovnou do hospody, abych se odměnil, že jsem to jako hrdina zvládl. A najednou jsem musel na odběry každý týden, někdy obden.
Jak jsi to překonal?
Racionálně: řekl jsem si, že to prostě musím podstoupit, abych přežil. Obden jsem se neodměňoval. Ale po skončení chemoterapie, když jsem byl naposledy na odběru kostní dřeně, jsem si dal koktejl Negroni.
Co pomáhá zvládat těžké chvíle
Co ti pomáhalo nepropadnout černým myšlenkám typu: dodělávám dům, čekáme dítě a za pár měsíců možná umřu?
Neměl jsem žádný speciální rituál ani terapii, kterou bych na ně nasadil. Samozřejmě že ty myšlenky člověk občas má. Ale věřil jsem, že léčba bude fungovat, a dělal jsem pro to všechno, poslouchal jsem doktory. Zároveň jsem se zbytečně nerýpal v detailech. Nechtěl jsem do posledního detailu googlit, co přesně moje nemoc znamená nebo kolik let mám na přežití. Ty informace na tebe stejně vypadnou. Já se ale soustředil na to, že to zvládnu. Že je ta nemoc fatální, jsem věděl. Ale co jsem s tím mohl dělat? Věřit, že to dobře dopadne. A modlit se k Pánu Bohu, aby to tak bylo. Když o tom ale takhle přemýšlím nahlas, vlastně byla jedna věc...
Povídej…
Pomohlo mi, že jsem během léčby normálně pracoval. Postupně jsem zjistil, že po každém kole chemoterapie mám zhruba týden, kdy se cítím dobře. A ten jsem jel naplno: natáčeli jsme podcasty, moderoval jsem akce, zůstával jsem v běžném pracovním procesu. Léčba člověku samozřejmě diktuje kalendář a všechno ostatní se jí musí přizpůsobit. Ale nežil jsem od chemoterapie k chemoterapii. Pomohlo i to, že moje diagnóza nepatří k nejhůř léčitelným typům rakoviny. Léčba zabírala od začátku, krevní testy se začaly zlepšovat téměř okamžitě. Ano, pořád je to rakovina. Ale byl v tom tenhle optimismus.
Dnes se hodně mluví o tom, jak nemocného podpořit. Někoho prý štvou dobře míněné rady a ujišťování, že všechno dobře dopadne. Zažil jsi něco podobného?
„Drž se, bude to dobrý“ nebo „přeper tu mrchu“ jsem samozřejmě slyšel. Jsou to běžné fráze, protože lidé často nevědí, co v takové situaci říct. A já na tom nejsem jinak. Je to jako s upřímnou soustrastí: taky jen fráze, ne šťastná, ale člověk často neví, jak jinak vyjádřit podporu. Iritovalo mě to? Ne, nejsem tenhle typ. Pomohlo mi, že se lidé zajímali, jak mi je. Spíš mě zamrzelo, když se někdo neozval vůbec. I u těch lidí jsem si ale uvědomil, že možná jen nevěděli, jak reagovat. Konkrétní pomoc mi překvapivě nabídli lidé, se kterými jsem si nebyl zvlášť blízký. Třeba jeden český byznysmen, který prodělal dvě onkologická onemocnění. Zavolal mi a pozval mě na oběd: „Pojď, proberem to. Zajímá mě, čím procházíš, a já ti řeknu, jak jsem to měl já.“ Viděli jsme se a několikrát si psali. Rakovině říkal překážka, kterou je potřeba překonat. Stavěl jsem se k tomu dost podobně.
Druhá šance na život
Abych nezapomněl, čím jsem prošel. Mně rakovina nepřeházela životní hodnoty, je mi osmapadesát, mám něco za sebou. Většinu života jsem strávil v médiích, ve stresu a pod tlakem uzávěrek. Nikdy jsem se z nich nehroutil, naopak jsem je vyhledával, přinášely mi adrenalin. I když v médiích zůstávám, chci s tím tlakem zacházet opatrněji. A druhá věc: když jsem dostal druhou šanci na život, chci ho trávit hlavně s lidmi, kteří mě potřebují a které chci mít nablízku. Nechci znovu ztrácet čas blbostma ani se vracet k nezdravému životnímu stylu, včetně přemíry alkoholu. Ale! Ale bál jsem se a pořád se bojím, že mi časem otrne. A jak to tak vyprávím, asi bych si to měl napsat i jinam než do rozhovoru: nebuď kokot!
Kdybys teď byl v roli toho byznysmena a naproti tobě seděl někdo z našich čtenářů, co bys mu rád předal?
Tyhle věci strašně snadno sklouznou ke klišé. Ale chtěl bych lidi povzbudit a říct jim, že v tom nejsou sami. Až během nemoci jsem zjistil, že v Česku každý rok onemocní rakovinou zhruba 80 tisíc lidí. To je obrovské číslo, přes 200 lidí denně. Doufám, že si tuhle otázku už nikdo neklade, ale kdyby vás napadlo „proč zrovna já?“, žádná zvláštní odpověď neexistuje. Je to prostě statistika. Možná k tomu přispěl i váš životní styl, ale rozhodně nejde o nic, co byste si zavinili sami. A druhá věc: rakovina je dnes v mnoha případech léčitelná a člověk se z ní může úplně zotavit.
Petr Šimůnek | Zdroj: Petr Šimůnek (se svolením)Celý tenhle rozhovor se sice točí kolem nemoci, jak ale zařídit, aby tě nedefinovala?
Doufám, že ani teď, ani v budoucnu nebudu jen ten chlápek, co měl nebo má rakovinu. Je to nová a důležitá životní zkušenost, ale není jediná a snad nesmaže předchozích osmapadesát let.
