Dětská odolnost: Jak děti naučit zvládat neúspěch a překážky

Dětská odolnost není schopnost nikdy nebrečet, nebát se nebo se nenechat rozhodit. Naopak. Jde o to postupně se naučit zvládat obtíže, přizpůsobovat se změnám a po neúspěchu se znovu postavit na nohy.

Život není hřiště bez překážek

Jak si dětskou odolnost představit? “Není to vrozená vlastnost typu ‚má ji, nebo nemá‘, ale soubor dovedností a zkušeností, které se během dětství postupně vytvářejí,“ vysvětluje psycholožka Anna Frombergerová z Endlessly.

Součástí odolnosti je například schopnost regulovat emoce, věřit vlastním schopnostem, řešit problémy, požádat o pomoc nebo vytvářet zdravé vztahy s lidmi kolem sebe. A začíná se s ní pracovat překvapivě brzy.

Dítě si totiž postupně vytváří odpovědi na docela zásadní otázky: Dokážu si poradit? Smím dělat chyby? Jsou lidé kolem mě oporou? Má cenu zkoušet to znovu, když se mi něco nepovedlo?

“Pokud dítě opakovaně zažívá, že zvládá přiměřené výzvy a současně má bezpečnou podporu dospělých, vytváří si psychologickou ‚imunitu‘ pro pozdější období života,“ říká Anna Frombergerová.

Odolnost se buduje při zvládání přiměřených každodenních výzev. | Zdroj: Zdroj: OZP AI

Nejlepší trénink? Obyčejný život

Nemusíte dítě přihlašovat na kurz přežití ani mu plánovat speciální „otužovací“ úkoly. Odolnost se trénuje v úplně obyčejných situacích. Třeba když si dítě samo obléká bundu, snaží se zavázat tkaničky, připravuje si svačinu nebo uklízí hračky.

Něco nejde a rodič má ruku na klice od skříně s větou „Tak já to udělám“. Jenže právě tady může být užitečné na chvíli zpomalit. “Místo okamžité pomoci je užitečné dát dítěti prostor. Můžeme říct například: ‚Vidím, že je to těžké. Zkus ještě jeden způsob.‘ Dítě získává zkušenost, že obtíž není důvodem k rezignaci,“ doporučuje psycholožka Anna Frombergerová.

Stejně dobře fungují i malé domácí povinnosti. Dítě, které má svůj úkol a vidí, že je pro rodinu užitečné, získává pocit kompetence. A právě ten se později hodí ve chvílích, kdy už tkaničky dávno nejsou největší životní problém.

Pozor na rodičovskou záchrannou službu

Rodiče mají samozřejmě tendenci své děti chránit. Je to přirozené. Problém nastává ve chvíli, kdy se z pomoci stane automatické řešení úplně každého problému.

• Dítě něco neumí? Uděláme to za něj.
• Má konflikt s kamarádem? Zavoláme jeho rodičům.
• Nelíbí se mu úkol? Napíšeme učitelce.
• Bojí se vystoupení? Zkusíme zařídit, aby vystupovat nemuselo.

“Příliš rychlé zachraňování může dítě připravit o zkušenost, že si s obtížemi dokáže poradit samo,“ upozorňuje psycholožka. Neznamená to nechat dítě napospas. Rozdíl je v tom, zda problém řešíme za něj, nebo s ním.

Pomáhat dítěti neznamená řešit problémy za něj | Zdroj: OZP AI

“Jednoduché pravidlo zní: Podpora dítě posiluje. Ochrana dítě nahrazuje,“ říká Anna Frombergerová.

Samozřejmě jsou situace, kdy je zásah dospělého nezbytný. Pokud jde o šikanu, ohrožení zdraví nebo nepřiměřené nároky, není čas na žádné „nechte ho, ať si poradí“, a zasáhněte.

Smutek ani vztek nejsou nepřítel

Další rodičovská disciplína je možná ještě těžší: vydržet dětské emoce. Když dítě pláče, protože prohrálo, může být lákavé říct: „To nic není“. Když se bojí, automaticky uklidňujeme: „Neboj se, nic se nestane.“

Jenže tím dítěti vlastně můžeme nechtěně sdělit, že jeho pocit není oprávněný. Podle odbornice je vhodnější říct: „Vidím, že tě to opravdu mrzí.“

“Dítě se učí, že emoce nejsou nebezpečné,“ vysvětluje psycholožka. Cílem totiž není vychovat dítě, které nebude cítit strach, vztek nebo smutek. Cílem je, aby vědělo, že tyto emoce zvládne.

Zkušenost, že jsme něco postupně zvládli, pomáhá při dalších výzvách | Zdroj: OZP AI

Ještě to neumím

Říká vaše dítě často, že mu to nejde, že to neumí a že to nikdy nezvládne? Možná tyhle fráze znáte až moc dobře. Podle psycholožky Anny Frombergerové je vhodné změnit způsob, jak o neúspěchu mluvíme.

“Místo ‚nejde mi to‘, učíme dítě říkat ‚ještě mi to nejde‘. Tím podporujeme takzvané růstové myšlení,“ říká Anna Frombergerová.

Najednou nejde o konečný verdikt, ale o momentální stav. Dnes to nejde. To ale neznamená, že to nepůjde za týden.

Pomoci může také připomenutí předchozí zkušenosti. Když dítě před časem tvrdilo, že nikdy nebude jezdit na kole, a dnes už na něm krouží po hřišti, je dobré mu to připomenout: „Pamatuješ, jak ses se toho bál? A nakonec ses to naučil.“

Dítě si tak vytváří vlastní sbírku důkazů, že překážky nejsou konečná.

Citlivé dítě nepotřebuje „otužit“

Některé děti změny zvládají snadno. Jiné potřebují vědět dopředu, co se bude dít, nové prostředí je vyčerpá a neúspěch prožívají intenzivněji. Ani tady ale není řešením dítě „otužovat“ tím, že ho budeme záměrně vystavovat velkým stresům.

“Citlivost není slabost. Velmi citlivé děti často bývají empatické, všímavé, kreativní a hluboce přemýšlivé. Potřebují však více času a podpory při zvládání zátěže,“ vysvětluje Anna Frombergerová.

Dobře může fungovat princip malých kroků. Nový kroužek nejprve krátce navštívit společně, potom zkusit samostatnou účast a teprve později prodlužovat dobu. Dítě tak postupně zjišťuje, že zvládne i situaci, která mu zpočátku připadala obrovská.

Děti se postupně učí zvládat i situace, které mu zpočátku připadaly nezvládnutelné. | Zdroj: Zdroj: OZP AI

Nejodolnější děti znají své emoce

Dětská odolnost neznamená tvrdost. Nejde o to vychovat dítě, které zatne zuby a všechno vydrží.

“Nejodolnější děti nejsou ty, které nikdy nepláčou nebo se ničeho nebojí. Jsou to děti, které vědí, že obtíže jsou běžnou součástí života, že jejich emoce dávají smysl a že mají dostatek vlastních schopností i podpory okolí, aby si s výzvami postupně poradily,“ říká psycholožka Anna Frombergerová.

Úkolem rodiče tedy není odstranit z dětské cesty každý kámen. Některé kameny tam zkrátka budou. Někdy dítě zakopne, někdy se rozpláče a někdy bude potřebovat obejmout.

A právě v tom může být rodič jeho největší jistotou: ne jako někdo, kdo všechny překážky odstraní, ale jako bezpečný člověk, který řekne: „Jsem tady. Pojďme přijít na to, jak to zvládneš.“

Zdroj: PhDr. Anna Frombergerová, Ph.D., Endlessly.cz