Jasmína Houdek: Sebeobrana začíná u vlastních hranic
Společně s Pavlem Houdkem je autorkou knihy Moderní sebeobrana. Vystoupili také na TEDxBratislava, kde se věnovali mimo jiné reakcím člověka při ohrožení a možnostem obrany.
V roce 2024 získali Jasmína a Pavel Houdek Stříbrnou medaili předsedy Senátu.
Než jsme začaly natáčet rozhovor, říkala jste mi, že máte dnes víc času, protože vám něco vypadlo z programu. Když se to stane, děláte resty, nebo si i umíte hodit nohy nahoru?
Můj muž o mně říká, že work-life balance mám ze všech lidí, které zná, asi nejlepší. Lidé mi to často nevěří, ale já jsem vlastně ráda „líná“. Nemám problém si lehnout na gauč a nedělat nic.
S přibývajícím věkem jsem na sebe přestala být přísná. Umím si věci odpustit i dopřát. Letos mi bude čtyřicet, mám jedno dítě a čekám druhé.
Když se flákám, vůbec si to nevyčítám. Vím, že to potřebuje tělo i hlava. Klidně si lehnu a pustím si poněkolikáté Červeného trpaslíka. A nepřijde mi to jako promarněný čas.
Dá se to naučit?
Určitě ano. U mě v tom hraje roli i Moderní sebeobrana. Pomohla mi nastavit a zkalibrovat vlastní sebehodnotu.
Začala jsem víc vnímat, kdo jsem a že si zasloužím respekt nejen od ostatních, ale i sama od sebe. Pocházím z chudé rodiny a zažila jsem násilí, což se podepsalo na mém sebevědomí.
V různých obdobích života se to projevovalo jinak. Například perfekcionismem a potřebou dokazovat okolí, že jsem dost dobrá. Dnes už to tak nemám.
Vím, že když řeknu ne nebo něco neudělám, svět se nezboří. A že kvůli tomu nejsem méně hodnotný člověk.
Jasmína Houdek s manželem při práci. | Zdroj: Archiv Jasmíny Houdek, se svolenímSebeobrana nezačíná úderem
Co je to vlastně Moderní sebeobrana?
Většina lidí si pod ní představuje obranu proti útoku neznámého, možná přiopilého člověka v kapuci kdesi na ulici – a tím pádem údery, kopy, něco fyzického, čím se budou bránit.
Ve skutečnosti se mnohem častěji potřebujeme vymezit slovně, gesty, mimikou – a často vůči lidem, které známe. Může to znít jednoduše: naučíte se slovní obraty a máte hotovo. Jenže tak to není.
K tomu, aby člověk vůbec něco řekl, vede dost dlouhá cesta.
Kde začíná?
Uvědoměním, že mám osobní hranice. A že tělo nám je často signalizuje dřív než hlava – při kontaktu s rodinou, někým z práce, ale třeba i s lékařem se vám svírá žaludek, cítíte tlak, napětí. Někdy začnete častěji zatínat zuby.
Nechce se vám na poradu, protože vás tam kolega pokaždé shodí, nebo za rodinou, protože je tam váš otec či teta Jarka, co mají poznámky k chování vašich dětí.
Tělo je první varování. Teprve pak přichází vědomé rozhodnutí, co s tím.
Co když jde o rodinu, kde je tátovi i tetě přes sedmdesát a nedá se čekat, že se změní?
To neznamená, že si všechno necháte líbit. Ani že se budete snažit změnit druhé. Je potřeba se zaměřit na vlastní hranice.
Pokud třeba víte, že nepříjemné poznámky přicházejí vždy po nedělním obědě, nejezděte na něj. Přijeďte na kávu a odjeďte v době, kdy je atmosféra ještě fajn.
To je podstata hranic. Neřídíte chování druhých, ale chráníte sebe.
A důležitá věc: Moderní sebeobrana není o tom naučit se sto reakcí na sto situací. Příliš mnoho návodů vede k tomu, že v krizi akorát ztuhnete. A pak přichází výčitky: proč jsem nic neřekla, proč jsem neodešla…
Když pochopíte princip, dá se použít všude – v rodině, v práci, na ulici. Já učím právě ten princip.
Hranice se učíme postupně
Kde ho trénovat, když jsem v něm nevyrostla a je mi čtyřicet plus?
Kde je bezpečno a kde přijde pozitivní odezva. Nemá smysl začínat zítra v práci na poradě bouchnutím do stolu, že je potřeba zbavit se toxického kolegy.
Stačí maličkosti. Třeba když vám v restauraci přinesou špatné jídlo. Místo mlčení řeknete jednoduše: „Tohle jsem si neobjednala.“ Bez vysvětlování, bez omlouvání.
Ve většině případů se vám personál omluví a přinese správnou objednávku. A vy získáte zkušenost, že když se ozvete, je to v pořádku.
A u rodiny?
S tátou asi nemá smysl vést dlouhé debaty o respektujícím rodičovství nebo feminismu. Mnohem účinnější je nějaké jednoduché opatření.
Už jsme na to vlastně narazily – třeba odejít dřív, než se spustí známý monolog o tom, jak nejste dost dobrá. Největší projev sebeobrany není vyhrát hádku, ale schopnost včas rozpoznat situaci a nenechat se do ní vůbec vtáhnout.
Zdroj: Archiv Jasmíny Houdek, se svolenímJak vymezení hranic naučit děti?
Na prvním místě jsou informace. Dítě musí vědět, že jeho tělo patří jen jemu. Že může říct ne, to ne musí být respektováno, a když není, je to důvod a povolení pro to se ozvat, být klidně drzé, udělat scénu. A někomu, ideálně rodičům, o tom říct.
Ale dítě se neučí tím, co mu říkáme, ale tím, jak jednáme. To znamená, že jeho hranice a jeho ne musíme respektovat i my jako rodiče. A to je dost často těžké.
Sama s tím pracuju, protože jsem nevyrostla v láskyplném prostředí a brzo budu dvojnásobná máma. Pro mě je základ sebereflexe. Když udělám chybu, přiznám ji. Jednoduše: „Tohle se mi nepovedlo, promiň.“
Dejte mi konkrétní příklad…
I když je moje dítě nejroztomilejší na světě a mám chuť ho objímat a pusinkovat, nemělo by to být samozřejmé. Ano, jsme lidé, kolikrát mi to taky ujede. Důležité ale je, co udělám ve chvíli, kdy dítě řekne, že nechce.
Neříkám: „Ale já jsem smutná.“ Anebo: „Pojď ke mně teda aspoň na chvilku.“ Ne, řeknu: „Jasně, chápu, teď ne.“
Moderní sebeobrana nezačíná na kroužku nebo ve škole, ale doma. Dítě, které zažije, že jeho „ne“ má váhu, si to odnese do dospívání i do vztahů.
Až mu bude -náct a bude zkoušet kde co, bude snáz rozpoznávat tlak a manipulaci, bude se umět ozvat.
Bezpečí má přednost před konfliktem
Jak reagovat, když jedu třeba v MHD, mám s sebou dítě a slyším, že je tam člověk, který se snaží vyvolat konflikt? Když se ozvu, ohrozím sebe i dítě. Když se neozvu, budu si vyčítat, že jsem se neozvala a neukázala mu dobrý příklad.
Když jsem s dítětem, do konfliktu nevstupuju. Moje první sebeobrana je chránit jeho bezpečí.
To ale neznamená, že neudělám nic. Můžu vytáhnout mobil a tak, aby to agresor neviděl, můžu zavolat policii. Můžu jít a nahlásit to řidiči.
Dítěti bych pak ale celou situaci vysvětlila. Třeba: „Slyšel/a jsi, co říkal ten pán, jak křičel? Mně se to nelíbilo. Bála jsem se, aby nezačal nadávat i nám.“
Je léto, doba cestování, festivalů. Co dělat, aby se člověk do konfliktních situací ideálně vůbec nedostal?
Ani když děláte všechno správně, nemáte nad situací nikdy stoprocentní kontrolu. Někdy si vás někdo vybere – začne vás obtěžovat, křičet na vás, rýpat do vás, vylije vám pivo nebo vám zírá do výstřihu, narušuje prostor.
Neovlivníte, že se to stane. Ale ovlivníte svou reakci.
Když už jste v takhle přímé interakci, ze které se nedá odejít, základem je dát jasně najevo hranici: postavit se pevně, dát si ruce před sebe a ukázat, že o tohle nestojíte. A přidat třeba silnou větu: „Nechte mě.“
Co když mám strach?
Strach budete mít zcela určitě. Kdo by neměl strach, když je v ohrožení. V rámci organizace Moderní sebeobrana učíme, že strach je normální, a učíme s ním lidi pracovat.
Strach na jedné straně může přerůst v paralýzu a zamrznutí, ale také nám může pomoci k akci. Předejít paralýze pomáhá, pokud máme dopředu připravenou nouzovou větu, třeba „nechte toho“ nebo jednoduché a účinné „ne“.
Je něco, co ze mě dělá snadnější terč než z jiných?
Každý člověk – ať už ho znáte, nebo ne – si vás v první chvíli do určité míry „testuje“. Na ulici to může vypadat tak, že vám naruší osobní prostor nebo na vás zakřičí něco vulgárního a sleduje, co uděláte.
Jestli zamrznete, budete dělat, že se nic neděje, nebo sáhnete po mobilu a začnete scrollovat, abyste se „ztratila“. Jenže i když máte pocit, že jste zmizela, pro okolí pořád viditelná jste.
V pracovních i rodinných vztazích to funguje podobně. Někdo pronese nevhodný vtip a vy se usmějete, aby nebylo dusno. Druhá strana si z toho může odnést, že vaše hranice jsou měkčí, a příště je posune – třeba se dotkne vašeho stehna.
Čím déle to trvá, tím těžší je se bránit. Pozor ale, to není vaše chyba. Za překračování hranic vždycky nese odpovědnost ten, kdo se toho dopouští. Vy ale nemusíte zůstat v pasivní roli.
Dva mýty o bezpečí
Jaký je největší mýtus o bezpečí?
Já mám hned dva. První je, že nebezpečí číhá tam venku, v noci, v parku. Ve skutečnosti jsou nejčastějšími pachateli zneužívání a násilí lidé, které známe. Lidé z našeho okolí.
Principy obrany jsou stejné: znát své hranice a ozvat se, když mi je někdo překračuje. A když to nefunguje nebo to nedokážu, třeba proto, že jsem dítě, tak to říct někomu dalšímu, kdo s tím může pomoci.
Ale když trénujete jen hmaty a chvaty, to vás na tyhle situace nepřipraví.
Druhým mýtem je, že žena se muži nikdy neubrání. Že nemá šanci. Data ale ukazují, že to není pravda.
Ve skutečnosti máte mnohem větší šanci, že se ubráníte, než, že se neubráníte. Poučení je jasné: braňte se. Jakkoliv.
Co jste se za roky praxe naučila o lidech, kteří ubližují?
Že jich je o několik řádů méně než těch dobrých. Většina lidí je slušná, ohleduplná a nechce ubližovat.
Jenže i malé procento agresorů dokáže způsobit velké škody. Mohou trousit třeba i menší množství zla, ale dělají to pravidelně.
Dobré je, že dnes je takové chování víc vidět.
Čím to je? Máme větší odvahu se ozvat?
A hlavně větší podporu. Dřív se mnoho případů ani nedostalo na veřejnost. Média o nich nemluvila, chyběla osvěta.
Když se někdo svěřil, narážel jenom na pochybnosti: „Ale vždyť on byl v práci vždycky tak slušnej.“ a podobně.
Zdroj: Archiv Jasmíny Houdek, se svolenímKdyž jsem v roce 2015 poprvé veřejně mluvila o své zkušenosti se znásilněním, byla jsem mezi prvními, kdo to řekl otevřeně pod svým jménem. A i když jsem to popsala jasně, dlouho jsem se vyrovnávala s výčitkami, přestože jsem věděla, že odpovědnost nebyla na mé straně.
Dnes je situace jiná i v tom, že lidé mluví otevřeněji. Nejen anonymně, ale i veřejně. Jsou to herečky, moderátorky, političky, zakladatelky firem i běžní lidé.
V poslední době konečně promlouvají i muži. Téma má pozornost, a to je dobře.
